Jižní část Čosonu, vaší vlasti, ovládají americké loutky ze Soulu. Washington s jejich pomocí rozpoutal korejskou válku. A vy jste v Japonsku proto, že si z vašich rodičů imperialisté udělali válečné otroky a odvlekli je do svých továren. Zhruba tohle podle reportérů časopisu The Economist slýchá osm tisíc mladých Korejců v 70 školách, které už sedm desítek let fungují po celém Japonsku.
Japonští KorejciJednotná Korea, které obyvatelé ze severu říkají Čoson, byla od počátku 20. století protektorátem a později i přímou součástí japonského císařství. Ve třicátých a čtyřicátých letech zamířily do Japonska miliony Korejců, někteří nedobrovolně. Po skončení druhé světové války, osamostatnění a následném rozdělení Koreje mezi Američany a Sověty se zhruba 700 tisíc Korejců rozhodlo v Japonsku zůstat. Právě kvůli nim vznikly korejské školy, které potomkům přistěhovalců pomáhají udržet si vztah k někdejší vlasti. Severokorejských škol je v Japonsku asi sedm desítek, jihokorejská vláda podporuje dvě. |
Od ostatních vzdělávacích zařízení se vedle svérázného pojetí moderních dějin liší také vyučovacím jazykem. V hodinách se mluví korejsky a japonštinu, kterou velká část žáků používá i doma, místní učitelé neslyší příliš rádi. Samozřejmě s výjimkou samotných hodin japonštiny. Vrcholem každého školního roku je pečlivě připravená exkurze do Pchjongjangu, kam se žáci japonských škol jen tak nedostanou.
Jinak ovšem školy dodržují japonské osnovy, vedle matematiky a přírodních věd vyučují třeba i angličtinu. Zhruba 40 procent absolventů podle zpravodajské agentury Bloomberg bez problému přechází na japonské univerzity.
„Když jsem do téhle školy v šedesátých letech přišel jako žák, bylo nás asi 500. To byl vrchol. Krátce poté odešlo šest lidí z každé třídy zpátky do Čosonu,“ vypráví Kang Mun-sek. Dnešní ředitel korejské základní školy v Kawasaki už na chodbách potkává mnohem méně žáků, letos jich hodiny navštěvuje 58.
Tokio školám platit nechce, Pchjongjang naopak nesmí
S výrazným úbytkem dětí se v posledních letech potýkají i jeho kolegové v jiných školách. Severokorejci se v dnešním Japonsku necítí příliš vítáni. Velká část se vrátila do vlasti, mnoho dalších na původ svých předků zanevřelo a prohlásilo se za Japonce. Další jsou sice na svůj korejský původ hrdí, ale poslat své děti na studia v korejštině si nemohou dovolit.
Školy s Kim Ir-senovým portrétem nad tabulí tak živoří a jejich finanční situace by se letos mohla nazvat bojem o přežití. Závislé jsou totiž právě na poplatcích od rodičů školáků. Japonská vláda na provoz dlouhodobě odmítá přispět, protože jí ústava zakazuje podporovat vzdělávací instituce, které nejsou pod kontrolou státních úřadů. Před dvěma lety korejské školy „vypadly“ z vládního programu, díky němuž se na těch ostatních nemusí platit školné.
Příliš vstřícné už nejsou ani úřady jednotlivých měst a prefektur. Například Tokio posílalo místní střední škole pro Korejce každoročně šest milionů jenů, tedy asi milion korun. To je už minulostí a s podobným krokem na sebe nenechaly čekat ani některé další prefektury. Vzdělávání svých krajanů donedávna z části platil i samotný Pchjongjang, kvůli sankcím ze strany mezinárodního společenství to už však dělat nesmí.
Měsíce bez výplaty. Už jsou z nás dobrovolníci, říkají učitelé
„Našich deset učitelů už dva měsíce nedostalo výplatu. Jednou jsem byl dokonce bez výplat i šest měsíců. Stává se z toho pro nás jakési dobrovolnictví. Ale bez výplaty nemůžete pořádně žít,“ postěžoval si serveru NKnews.org ředitel Kang.
Živoření severokorejských škol se v srpnu dostalo i na program Výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace. Japonští diplomaté museli vysvětlovat, proč vládní podporu odřízli, když peníze posílají třeba čínským, britským nebo jihokorejským školám.
Tokio by podle nich svůj postoj přehodnotilo ve chvíli, kdy by se Severní Koreou navázalo oficiální diplomatické styky. Jinak by jednotlivé školy musely dokázat, že jsou na totalitním státu nezávislé, čemuž Japonci nevěří.
