Přelomový revoluční rok 1989 nezačal pro Jaroslava Marka jako pro většinu obyvatel tehdejšího Československa až po 17. listopadu, ale už v lednu.
Tehdy jej i s manželkou, zatkli policisté při demonstraci v rámci Palachova týdne. A zatýkání někdo natočil a dostal do západních televizí. Téměř by se dalo říct, že byl hvězda. Jen o tom nevěděl.
Jak jste se dozvěděl, že vůbec nějaká demonstrace v rámci Palachova týdne je? V tehdejším Severomoravském kraji se o nich asi příliš nevědělo.
Jednoduše. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, kde se o chystaném protestu mluvilo, tak jsem tam s manželkou jel.
Jaroslav Marek Do doby, než v roce 1987 podepsal Chartu, žil v Havířově a pracoval jako horník na Dole ČSM. Poté jej z šachty vyhodili, novou práci našel na Dole Staříč. Po revoluci byl zakládajícím členem obnovené ČSSD ve Frýdku-Místku, nyní působí jako předseda okresního výboru strany. Před komunálními volbami nechtěl kvůli trestním obviněním některých politiků podepsat frýdecko-místeckou kandidátku ČSSD. |
Jaké to bylo být v lednu 1989 zatčen za účast na demonstraci?
Samotné zatýkání bylo trochu drsné, ale pak už to bylo v klidu. Dostal jsem se na Bartolomějskou, kde proběhl výslech. Samotní policisté byli v klidu, jenom jsem dostal facku od jednoho milicionáře, který se v okamžiku, kdy se dozvěděl, že jsem horník, tedy příslušník dělnické třídy a ne nějaký zaprodaný intelektuál, neudržel a skočil po mně. Ale vyslýchající policista jej hned seřval a vyhnal. Pak nás pustili.
Jak na vaše zatčení reagovali doma a v práci?
Manželka byla zatčena se mnou a v práci věděli, že jsem podepsal Chartu a že na takové akce jezdím. Kolegové mi dokonce pomáhali.
Jak?
Od té doby, co jsem podepsal Chartu, si na mě StB dávala pozor. Takže když byla nahlášena nějaká demonstrace, tak jsem buď dostal nařízenou šichtu tak, abych nestihl vlak do Prahy, nebo si pro mě přijeli a drželi mě, dokud bylo třeba, na stanici.
Takže pro vás nebyla šance uniknout.
Ale byla. Pracoval jsem na dole Staříč, už dolů jsem dostal hlášku, že na mě čekají u těžní klece. Takže mě kluci kryli. U jednoho jsem si ve skřínce schoval věci na převlečení, druhý mi pomohl ven ze šachty, další na mě čekal s autem. Fandili mi a pomáhali. A když byl problém, tak se za mě postavili. I jako odboráři.
Proč jste vlastně podepsal Chartu?
Protože jsem nesouhlasil s navyšováním přesčasů na šachtě. Dal jsem to najevo, zorganizoval jsem petici proti přesčasům a oni na mě poštvali agenty StB. Tak jsem se rozzuřil a podepsal Chartu. To bylo v roce 1987. Shodou okolností jsem ji podepsal u tehdejšího disidenta Jaromíra Glace, který byl, jak se později zjistilo, agentem StB.
Jak se tehdy hledali chartisté? Ti asi nebyli v telefonním seznamu.
Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, tam ty kontakty na disidenty říkali.
Takže jste se sebral, zazvonil u cizích dveří a řekl „Dobrý den, přišel jsem k vám podepsat Chartu?
Víceméně ano. Ze Svobodky jsem měl adresu pana profesora Šavrdy, u něj jsem jednou zazvonil, on mě přijal a bylo to. Byl jsem u něj ještě s panem profesorem Biňovcem, normálně jsme se bavili, hned na první schůzce mi dali nějaké knihy, samizdat, tuším, že šlo o Černé barony. Chartu jsem pak podepsal asi na třetí schůzce.
Šla po vás StB po podpisu Charty?
Ani ne. Na to jsem byl moc bezvýznamná figurka. Peklo dělali jenom důležitým lidem. Na mně je štvalo jen to, že Chartu podepsal havíř. Už se nemohli vymlouvat na to, že je Charta skupina nějakých intelektuálů.
Jaroslav Marek s kamarádem - někdejším disidentem Miroslavem Mertou.
Takže jste měl klid?
No... Vyhodili mě ze šachty. A nechtěli nikde vzít. Objížděl jsem šachty, všude brali, ale pro mě místo nebylo. Tak jsem šel za jedním náměstkem na Dole ČSM a řekl mu, že jestli mi nedají práci, tak to píšu na Svobodnou Evropu a oni budou mít ostudu. Toho se asi lekli, nechali mě půl hodiny čekat a pak mi řekli, že mám zakázaný okres Karviná, že tam práci nedostanu, ale že můžu na Důl Staříč, ten že je na Frýdecko-Místecku. Tak jsem tam šel, dostal jsem i družstevní byt, na ten přišel befel z kraje, abych jej dostal, aby ze mě neudělali mučedníka.
A na Staříči už problém nebyl?
Tam problémy nebyly, jen mě jednou chtěli vyloučit z ROH. Přišel za mnou tehdejší předseda odborů a říká: „Kurva Jardo, cos zrobil za pruser, že tě musime jako kolektiv vyloučit z ROH?“ To bylo poté, co mě 21. srpna 1988 zadrželi v Praze, že jsem nesl trikoloru. Ale kolektiv se za mě postavil a nevyloučili mě.
A Chartu jste nějak aktivně rozšiřoval?
Ne, aktivně jsem začal rozšiřovat až Několik vět. To jsem dokonce vystoupil na šachtě, na schůzi, kde se Několik vět mělo odsoudit. Aniž by je někdo četl. Já jsem se přihlásil a předsedající volal: „A tady se nám hlásí nějaký soudruh.“ Kolem mě chichot, protože kolegové věděli, kdo jsem, a do toho předseda odborů říkal tomu chlapovi: „Kurva to je Marek, toho ne.“ Ale už jsem měl slovo a říkal, že jestli chtějí nesouhlasit s peticí Několik vět a nemůžou ji přečíst, tak že mám tu petici s sebou a že ji klidně přečtu. No co budu vykládat. Nakonec ji neodsoudili, vůbec se o tom nehlasovalo.
Kolik tady vlastně bylo chartistů?
Co si pamatuju, tak na schůzky chodilo tak deset jedenáct lidí, víc to nebylo.
Měl jste strach?
Měl jsem sedmadvacet, byl jsem mladý, občas i arogantní, nebál jsem se jich. Měl jsem strach třeba při zatýkání, když jsem měl obavy, co udělají s mojí ženou. Ta za mě bojovala jako lev, to je na těch záběrech ostatně vidět. Ale jinak ne. Navíc oni si přáli, abych emigroval. Dokonce jsem tehdy dostal devizový příslib. Oni doufali, že venku zůstanu. Ale tu radost jsem jim neudělal.
Jak vás, coby horníka, brali profesoři, jako pan Šavrda nebo Biňovec?
Oni měli obrovskou radost. Z toho, že o nich pořád tvrdili, že jde jen o klub intelektuálů, a najednou je mezi nimi horník. Byli z toho nadšení.
Jak jste pak prožíval 17. listopad?
To byla hezká doba. Scházeli jsme se na místeckém náměstí, z konspiračního bytu nás natáčela StB, my na ně vystrkovali holé zadky, trhali před tou jejich kamerou Rudé právo, byla to sranda. Pak jsem tady zakládal ČSSD, bohužel jsme to dopracovali, kam jsme to dopracovali.
Co byste udělal dnes? Kdybyste měl znovu sedmadvacet?
Odešel bych pryč. Do Kanady nebo do Austrálie. Nezůstal bych tady. Já si vždycky přál žít někde u moře, bohužel jsem si na to nevydělal.
