Zmíněný optimální stav vychází z přirozené druhové skladby lesů, které rostly na území Česka před průmyslovou revolucí. Les by se měl ve své rozmanitosti ideálně obnovovat sám, bez výraznějších zásahů člověka.
„Bez zvýšených nákladů toho můžeme teoreticky dosáhnout zhruba za sto let. Avšak vlivem předpokládaných změn klimatu zřejmě dojde i k postupné změně současné optimální druhové skladby,“ přiznává Vladimír Dolejský, náměstek ministra životního prostředí a ředitel sekce ochrany přírody a krajiny.
Co mění českou přírodu?
Emise škodlivých látek klesají, kvalita ovzduší se ovšem příliš nezlepšuje.
Snižují se odběry a spotřeba vody i množství vypouštěných odpadních vod. Více lidí je připojených k vodovodu i kanalizaci. Na druhou stranu však roste produkce řas v rybnících a vodních nádržích.
Zlepšila se populace i rozšíření evropsky významných druhů. Přibývají také významná přírodní stanoviště, více než polovina z nich je ovšem nedostatečně chráněná.
Spotřeba minerálních hnojiv klesla. Zvyšuje se podíl ekologicky obhospodařované půdy i počet ekofarem. Pokračují ovšem zábory zemědělské a lesní půdy kvůli zástavbě, stejně tak i rozdělování krajiny silnicemi.
Energetická náročnost hospodářství klesá. Klesá i výroba elektřiny v parních elektrárnách, naopak roste význam energie z jádra a obnovitelných zdrojů. Zároveň se však zvyšuje se materiálová závislost na zahraničí. Nedaří se dosáhnout stavu, kdy ekonomika roste a zátěž životního prostředí klesá.
Doprava je k životnímu prostředí šetrnější, hlavně díky modernizaci vozového parku. Meziročně se však výrazně zvýšil přepravní výkon nákladní silniční dopravy. |
Smrků bude méně, jedlí více
Kvůli neustálému zvyšování průměrné teploty totiž budou střední Evropu pravděpodobně postihovat delší období sucha. S takovou změnou si musí lesy umět poradit.
„Problém je, že lesy jsou dlouhověké a mají za nynější rychlou změnou klimatu zpoždění. Když se zvýší průměrná teplota třeba o dva stupně, tak ne že by se lesy rozpadly, ale mohou se v nich například více množit škůdci, kteří je devastují,“ říká Milan Chytrý z Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy univerzity v Brně.
Jak tomu čelit? „Už teď můžeme vysazovat dřeviny, které jsou vyšším teplotám přizpůsobené. Ale nutno říct, že mnohem víc než změna klimatu ovlivňuje současné lesy hospodaření a stavy zvěře, která pastvou ovlivňuje obnovu lesa,“ podotýká Chytrý.
Na přelomu 19. a 20. století se upřednostňovala výsadba méně odolných smrků a borovic. Jehličnany proto dnes v českých lesích dominují - tvoří tři čtvrtiny porostů. Experti z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů doporučují, aby byl tento poměr zhruba 60 ku 40 ve prospěch jehličnanů. Rovněž se má zvýšit počet jedlí (zejména na úkor smrků). Mezi listnáči pak výrazně přibude buků a lip. Méně bude bříz.
„Zásadní vliv na zdraví lesa má i jejich struktura a architektura. Smíšené porosty různých druhů stromů od nejstarších přes dorůstající až po přirozeně rozmnožené mladé stromky,“ upozorňuje Dolejský.
Václavky ničily lesy na Moravě
Po období relativní stabilizace zdravotního stavu českých lesů na přelomu milénia lze v posledním desetiletí sledovat opět zhoršení. Tento trend je výraznější u jehličnatých dřevin. Nejhůře jsou na tom borovice starší šedesáti let, následované modříny a duby. Stále nesou stopy intenzivního zatížení imisemi v uplynulých několika desetiletích.
Díky plošnému odsiřování, které se provádělo od poloviny devadesátých let minulého století, se sice celkově zlepšilo životní prostředí a snížil objem znečišťujících látek v ovzduší, lesní porosty však reagují na změny se značným zpožděním. Vladimír Dolejský uvádí, že během loňského roku rychle chřadly a odumíraly smrkové porosty v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. A to hlavně kvůli letnímu suchu a působení parazitujících hub (václavek) a kůrovce. V Krušných horách se zase zhoršil zdravotní stav porostů smrku pichlavého.
Na většině území Česka se na druhou stranu mírně zlepšil stav starších listnatých porostů. Obecně jsou dnes v nejlepším stavu lesy na Vysočině a v podhůří Šumavy. Nejhorší situace je pak podle zprávy o stavu přírody v Nízkém Jeseníku, Oderských vrších na Moravě a v Krušných horách na severozápadě Čech, kde dochází k rychlému rozpadu převážně smrkových lesů.
