Ráno v Pythagoreiu bylo krásné. Vyběhl jsem ještě se podívat na idylický malý přístav plný restaurací a plachetnic, ve kterém na konci mola stojí socha věnovaná Pythagorovi. Vyfotit se mi ji podařilo teprve napodruhé, protože při prvním pokusu jsem fotil bez karty. Přidávám ji tedy do fotogalerie až dnes.
Letadlo on-lineSledujte 4. díl unikátního projektu Co píše pilot z letadla a kde se zrovna nachází najdete zde  Ostrovy Jaderského a Egejského moře |
Pak, jak jsem naučený, jsem dojel na letiště, zaplatil poplatky, prošel security, vyjel na věž, promluvil s dispečerem a podal letový plán. K mému zcela osamocenému letadlu mě potom odvezli 300 metrů ohromným kloubovým autobusem, ve kterém jsem byl sám. Celou cestu mě doprovázel jeden letištní zaměstnanec, kterého jsem se snažil setřást tím, že jsem mu říkal, ať se nezdržuje a klidně mě už nechá, že to zvládnu. Ale on tvrdošíjně a přátelsky oznamoval, že „má čas“ a „že to je jeho práce“.
Takhle to je často. Já přitom potřebuju být na přípravu trochu sám, protože když mi někdo stále kouká pod ruce a ještě se snaží udržovat konverzaci lámanou angličtinou, tak se mi velmi těžko soustředí na množství věcí, které musím před odletem udělat. Mimo úkonů kolem letadla musím přidělat a nastavit kameru a fotoaparáty, spustit je a podobně.
Ikárie měla i svou hymnu a známky
Po startu jsem se vydal nad další ostrov severovýchodního Egejského moře. Ikaria leží v části nazývané Ikarské moře. Severně od ostrova je to místo, kde se bájnému letci Ikarovi rozpustila křídla a on spadl do moře. Než jsem tam dorazil, přelétával jsem ještě ostrůvky Fourni, o kterých jsem nic nevěděl, ale okouzlila mě jejich pohádková krása.
Ikarii se nepodařilo připojit k novému řeckému státu, který se formoval ve dvacátých letech 19. století a zůstala dalších skoro 100 let pod tureckou nadvládou. Podařilo se to až v roce 1912, kdy Ikařané šli tak daleko, že jednak pomohli osvobodit také Samos a Chios a jednak vyhlásili vlastní Ikarskou republiku s vlastní vládou, poštovními známkami, hymnou, armádou a dalšími atributy státnosti. Po 5 měsících se pak ale Ikaria ze strachu z italské okupace připojila k Řecku. Ikaria je dnes zařazená mezi pět světových „modrých zón“, kde se lidé dožívají nejvyššího věku – jeden ze tří se dožije věku nad 90 let. Dalším takovým místem v Evropě je Sardinie.
Evropské ostrovy z nebe knižněStáhněte si e-knihy o expedicích a létání od Jiřího Pruši.  |
Po asi 20 minutách letu směrem na východ se přede mnou vyhoupl známý ostrov Mykonos, který má asi 65 čtverečních kilometrů (to je skoro jako půlka Plzně). Mykonos byl v řeckých bájích místem bitvy mezi Diem a Titány. Dnes je to jeden z turisticky nejpopulárnějších řeckých ostrovů. Ze vzduchu má velmi zajímavý tvar.
Kde byla zničena Atlantida
Nad Mykonosem jsem se stočil na jih směrem na Naxos, kde podle bájí vyrostl Zeus, a dále Paros až k vulkanickému ostrovu Santorini. Ostrov Santorini je dnes v podstatě jen to, co zůstalo z ohromného sopečného výbuchu někdy před 3 600 lety, který zničil veškerý život na původním ostrůvku. Tsunami tímto výbuchem vytvořená prý zřejmě zničila také Minojskou civilizaci na ostrově Kréta, který leží asi 120 km jižně.
Výbuch je v některých pověstech označován za důvod zničení bájné Atlantidy. Laguna uvnitř kráteru Santorini měří asi 12 x 7 km a je na třech stranách obklíčená útesy vysokými až 300 m. Na útesech se tísní spousta domků, které vypadají, že spadnou do moře. Hloubka vody v laguně je asi 400 m.
Od Santorini jsem letěl směrem na západ kolem řady ostrovů ze skupiny Kyklád až k ostrovu Milos, který leží na jihozápadním cípu této skupiny. Na tomto ostrově se našla také socha Venuše, která je dnes vystavovaná v muzeu Louvre v Paříži. Podobně jako Santorini také Milos vznikl sopečnou erupcí. Ostatní kykladské ostrovy byly zrozeny vzedmutím horniny.
Pilot Jiří Prušapilotuje malá sportovní letadla již řadu let. S iDNES.cz spolupracuje už delší dobu. Nyní z nebe mapuje evropské ostrovy. Společně s režisérem Petrem Nikolaevem připravuje filmovou epopej o čsl. legionářích. Více o Jiřím Prušovi na webu www.prusa.org.  |
U ostrova Milos mě už začalo řídit střediska koncové oblasti letiště Athén. Tím jsem ztratil svobodu volného pohybu a musel jsem začít přesně dodržovat navigační body, které mi trochu nejistá dispečerka předepisovala. Asi po 20 minutách letu směrem na sever jsem dorazil na ostrov Syros, jehož hlavní město Ermupoli je považováno za hlavní město celé ostrovní skupiny Kyklád.
Přestože letiště Syros deklaruje, že nemá benzín, vůbec nebyl problém si tu benzín objednat a během 30 minut mi jej speciální cisternou přivezli od místní pumpy. Naprosto úžasná služba vyřešila můj problém, jak se probojovat až do Soluně, protože cestou už nikde benzín nedostanu. S dispečerem na věži jsme probrali ekonomickou situaci v Řecku (nadával na ni) a pak jsem odstartoval na svůj již třetí přelet Egejského moře na této cestě. Syros byl podle mých propočtů dvoustým letištěm, kde jsem přistával s nějakým malým letadlem.
Cesta mě vedla přes nejsevernější ostrov Kyklád Andros, k ostrovu Chios a odsud těsně podél tureckého pobřeží až na ostrov Lesbos, kde jsem kolem šesté večer řeckého času přistál.
