Díl Předci a paralely pátrá nejhlouběji. Dostává se až k válečným swingovým "potápkám", k prvním tanečníkům rock'n'rollu, kteří byli za své "pobuřující" chování perzekvováni, v literární rovině připomíná tvorbu Bohumila Hrabala a Egona Bondyho z 50. let a v divadelní zase scénu Orfeus Radima Vašinky. Vesměs tedy jedince či skupiny, kteří byli často ani ne z politických důvodů, jen pro snahu chovat se svobodně, v konfliktu s establishmentem.
Součástí oné svobodomyslnosti byl pochopitelně i vzhled. K undergroundu, ale obecně k "bigbeatu" od poloviny 60. let patřily dlouhé vlasy. Těm je věnován samostatný díl, nazvaný podle písničky z repertoáru Plastic People Of The Universe Andělské vlasy. Několik pamětníků, kteří dodnes, i ve věku kolem sedmdesáti let, žijí "ve vlasaté víře", vypráví svoje zkušenosti se zátahy komunistické policie proti "máničkám" a s postoji totalitní společnosti vůči jejich zevnějšku vůbec.
Speciální čtyři díly této šestice jsou pak věnovány uzavřeným společnostem respektive kapelám, které undergroundu předcházely nejen myšlenkově, ale většinou i personálně. V Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, jež měla kořeny ve výtvarné skupině Šmidrové, se sešla nejen řada významných výtvarníků v čele s Karlem Neprašem a Janem Steklíkem, členem byl ovšem i mladý adept kunsthistorie Ivan Martin Jirous.
Nejvýrazněji samozřejmě underground začal klíčit v 60. letech v rockové hudbě, nabývající v zájmech mladých lidí vrchu už od 60. let. Za přímé předchůdce undergroundu považují tvůrci seriálu kapelu Hell's Devils, označovanou západním tiskem za "rudé Beatles z Prahy", české průkopníky psychedelie Primitives Group, kteří fascinovali členy Plastic People, a skupinu Aktual Milana Knížáka, která je za ryze undergroundovou již považována, byť se solitérní Knížák tomuto řazení brání.
