V létě se vybraných obchodních centrech konala výstava fotografií, které vyšly v MF DNES za posledních 25 let. Čtenáři pak vybrali devět snímků, které se budou dražit 25. září na iDNES.cz. Výtěžek se použije na charitativní účely, rozdělí si ho Nadace Terezy Maxové dětem. Přečtěte si, jaké příběhy se k vybraným snímkům vážou.
Herbert Slavík 28. října 1989, Václavské náměstí, Praha
„Když se dneska na tuhle fotku dívám, připadá mi skoro nastylizovaná. Tehdy to byl jen mžik,“ říká o fotografii, která se stala jedním ze symbolů sametové revoluce roku 1989, její autor Herbert Slavík.
Fotografie nicméně vznikla už na předchozí demonstraci 28. října v horní části Václavského náměstí. „Můj tehdejší přítel byl vysoký a vyčníval. Možná proto si ho vybrali,“ vzpomíná Martina Richtersová, tehdy dvaadvacetiletá. Policisté si zřejmě provokativně vysokého mladíka vytáhli z davu jako figurku z šachovnice. „Držela jsem ho za podrážky, ale při tom přetahování jsem upadla. Ležela jsem na zemi a nehýbala se a pak jsem už jen slyšela: Takže slečna klade pasivní odpor!“
„Něžný snímek“ poté zůstal téměř rok v ústraní brutálnějších fotografií. Sama Martina Richtersová ho viděla až o rok později, kdy vyšel v den výročí 17. listopadu na titulní straně Mladé fronty. Když později slavnou fotografii objevila její dcera Ema, posloužil snímek jako didaktická pomůcka při objasňování abstraktních pojmů svoboda nebo bezpráví.
Herbert Slavík 14. prosince 1990, Cabo da Roca, Portugalsko
Jedna z nejznámějších fotografií Václava Havla vznikla na jedné z jeho prezidentských cest. Neplánované procházky po pobřeží blízko nejzápadnějšího výběžku Evropy se zúčastnilo jen pár fotografů včetně Herberta Slavíka.
„Na každé takové cestě je spousta oficialit, takže každá netradiční příležitost je velmi vyhledávaná,“ vzpomíná. „Už samotná procházka po pláži byla vzácná, ale že si Václav Havel v moři namočí boty, nikdo samozřejmě nečekal.
Z procházky nakonec vznikla krásná série fotografií včetně té, která se později stala symbolem Havlova odcházení.“ Na přílivovou vlnu reagoval prezident s humorem. Odešel do mikrobusu a v klidu se převlékl.
Michal Růžička 10. října 1992, Koloděje
Československo se rozděluje. Historický snímek české a slovenské delegace vznikl 10. října 1992 na zámku v Kolodějích při jednom z mnoha jednání. „Politici se procházeli po parku a nám se je podařilo přemluvit, aby se postavili ke kamennému lvu coby symbolu státnosti,“ vzpomíná fotograf Michal Růžička.
Všichni byli dobře naladění a fotili se ochotně. „Na podobném jednání v Tatrách se jednou dokonce Dlouhý s Kočárníkem koulovali,“ říká Růžička.
Zajímavou postavou je blond dáma zcela vpravo: Anna Nagyová, vedoucí kanceláře a také důvěrnice slovenského předsedy vlády Vladimíra Mečiara. O zákulisí věděla mnohé, a stejně jako její pozdější česká skorojmenovkyně Jana Nagyová měla pod palcem kdekoho. Proč se v roce 1996 Nagyová a Mečiar rozešli, zůstalo mezi nimi. Nyní vede konzultační firmu a politice se vyhýbá.
Na fotografii jsou zleva v popředí Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Vladimír Mečiar, Jan Stráský, Václav Klaus, Roman Kováč a Anna Nagyová.
Michal Růžička 24. února 2006, Turín
Kateřina Neumannová finišuje v běhu na třicet kilometrů na olympiádě v Turíně a český národ u televize řve nadšením. Poslední olympijský závod v životě skončil pro Neumannovou happy endem.
„Zvedla v cíli ruce, spadla vysílením a v tu chvíli jsem viděl, že přiběhla její dcera,“ komentuje památný snímek Michal Růžička. „Bylo jasné, že ta fotka bude symbolem jejího vítězství. Měl jsem kliku, že jsem stál zrovna na tomhle místě a mohl stisknout spoušť v pravý okamžik.“
Pro Neumannovou to byl nejsilnější moment kariéry. „Moje emoce samozřejmě umocnilo, že ke mně běžela Lucka, profesní a osobní štěstí se spojilo.“ Lucii je dnes už jedenáct. „Fotku samozřejmě zná, ale z toho dne si pamatuje jen to, že jak ke mně běžela, ztratila růžovou botku. Na snímku má obě, ale trvá na tom.“
Michal Růžička 22. února 1998, Staroměstské náměstí, Praha
„Nejvíc mě překvapilo, kolik lidí začalo okamžitě otevírat šampaňský,“ vybavuje si Michal Růžička chvíli, kdy dal Petr Svoboda vítězný gól finálového utkání českých a ruských hokejistů na olympiádě v Naganu.
Snímek, který je zalitý bublinkami, pořídil v pět ráno z otevřené střechy double-deckeru na Staroměstském náměstí, kde šel přímý přenos na obří obrazovce.
Kolem osmé hodiny už zde bylo přes sto tisíc lidí, kteří se smáli, objímali a slavili. „Atmosféra připomínala těsně porevoluční dobu. Na CNN později říkali, že to byla největší oslava Čechů od druhé světové války.“
Dan Materna 17. ledna 2013, Divadlo Hybernia, Praha
Týden před druhým kolem prezidentské volby se Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem potkávali v debatách a duelech téměř denně. Fotografie, na které Zeman ukazuje zvláštní gesto, vznikla před přímým přenosem České televize.
„Fotil jsem ze zákulisí,“ vysvětluje Dan Materna. „Kandidáti se setkali těsně před natáčením. Na focení jsem měl asi minutu, takže jsem se soustředil a nevím, co si ti dva povídali a proč Zeman udělal tohle neočekávané gesto.“
Jan Zátorský 10. listopadu 2008, Lidový dům, Praha
Fotografie Jiřího Paroubka se zlatými rybičkami vznikla při klasickém rozhovoru do novin. „Kancelářské prostory nebyly příliš atraktivní. Nakonec jsme našli mezi chodbou a kanceláří akvárium,“ vzpomíná Jan Zátorský.
„Když Jiří Paroubek dosedl, rybičky odplavaly na druhou stranu. Ťukal na sklo a byl smutný, že z fotky nic nebude. Já si samozřejmě mnul ruce.“ Příběh fotografie, která vyhrála cenu diváků Czech Press Photo 2009, měl ještě pokračování.
„Kolegové z technet.cz ji použili pro aprílový žertík a upravili ve Photoshopu. Rybičky přesunuli na stranu k Paroubkovi s tím, že takhle vypadal původní snímek. Byl jsem na dovolené a o ničem nevěděl. Bohužel ne všem došlo, že je apríl, a mně začaly chodit e-maily a esemesky, že jsem podvodník.“
Michal Sváček 16. února 2014, Soči
„Uf, neupadla! Je to bohyně,“ byla první myšlenka manažera Martina Huleji, když si snowboardkrosařka Eva Samková dojela na olympiádě v Soči pro zlato. Lidé si ji pamatují i díky knírku, který si maluje fixou před každým závodem.
„Bylo to nejsenzačnější a nejsympatičtější tažení za úspěchem, jaké kdo viděl,“ dodává Huleja. I proto si fotograf ve finále počkal na Evu hezky v cílové rovince. „Rozhodl jsem se vsadit na jednu kartu a místo focení na svahu si na finále vystát místo v cílovém prostoru, což znamená zůstat na místě pár hodin. Ale jen tam se dá zachytit emoce,“ říká fotograf Michal Sváček.
„Nejlepší místa mají zaplacené velké agentury, já stál kousek bokem. Když jsem viděl, že Eva Samková vede, prosil jsem fotomanažera, aby mě pustil na lepší místo. Nechtěl, ale když bylo od poloviny závodu jasné, že vyhraje Češka, byl jsem čím dál neodbytnější, až mě pustil na pár cílových snímků mimo vyhrazený prostor pro fotografy. A tak vznikla tahle fotka.
Michal Růžička 21. srpna 2008, Peking
Do posledního pokusu to vypadalo nejvýš na stříbro, stále vedla Maria Abakumovová z Ruska. Ale pak se stal zázrak a oštěp Báry Špotákové doletěl na 71,42 metru. Olympijské zlato!
„Posouvali jsme oštěp očima,“ vzpomíná manažer Libor Varhaník. „Závod byl nesmírně dramatický a emotivní. Bára přehodila Rusku posledním, šestým hodem a sama ještě dlouho nevěřila, že se to skutečně stalo. Pro mě je to jeden z nejúžasnějších momentů, které jsem zažil.“
Symbolický význam dodalo závodu datum 21. srpna. „Bára už ráno mluvila o tom, že by to dodalo vítězství širší význam, ale určitě to nebylo při jejím výkonu rozhodující.
