V březnu přišla českým politikům přišla z ukrajinského Žytomyru žádost o pomoc s návratem do vlasti. Přesto krajané na setkání s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem mluvili hlavně o tom, co Češi mohou a chtějí dělat na Ukrajině.
Ministr před setkáním s krajany říkal, že chce zjistit, co si přejí. „Řeknu vám, jak můžeme pomoci my vám,“ překvapila jej však Ludmila Čižovská, profesorka Žytomyrské ukrajinské univerzity. Rázná žena pochází již z páté generace Čechů, kteří na Volyni žijí.
Ukrajinci mají podle krajanů o Českou republiku a kulturu zájem, což dokazuje také Lena Lagovská, která pro ukrajinský rozhlas připravuje pravidelný pořad v češtině. „Poslouchá nás hodně lidí. Nejen krajané, to samozřejmě, ale hodně lidí také pracovalo v Čechách. Český a ukrajinský jazyk si jsou podobné,“ řekla iDNES.cz Lagovská.
Díky krajanům mají Češi skvělou příležitost se na Ukrajině prezentovat, myslí si Ludmila Čižovská. „Můžeme vám dělat dobrou image, můžete nás mít jako reklamu,“ řekla české delegaci.
Krajané by také rádi předávali humanitární pomoc či zdravotnický materiál, který Česká republika na Ukrajinu posílá. Zatím poslední zásilku, která obsahovala přes sto kilogramů zdravotnického materiálu , ve středu do Kyjeva přivezl právě vládní airbus.
Krajanem na půl roku
„Čtyřicet rodin“V březnu poslala tehdejší předsedkyně Spolku volyňských Čechů v Žytomyrské oblasti Ema Snidevyčová české vládě, prezidentovi a dalším ústavním činitelům dopis, v němž žádá o repatriaci čtyřiceti českých rodin, které se bojí další eskalace ukrajinské krize (více čtěte zde). Pro jejich návrat do vlasti se o půl roku později vyslovil prezident Miloš Zeman. Snidevyčová se mezitím přestěhovala do Česka. Její nástupce Vladimír Bašek neví, jak dopis vznikl, nezná ani oněch čtyřicet rodin, které měly návrat do ČR požadovat. O celé záležitosti se s novináři bavit odmítl. Zdroj: ČTK |
Volyňští Češi chtějí pořádat kurzy češtiny pro Ukrajince, kteří do Česka míří za prací. Jazyk je ale důležitý i pro ně samotné. Česky mluví dobře a na slovíčka se nemusí rozpomínat, i když je v jejich řeči přece jen patrný přízvuk a příležitostně se do ní vkrade ukrajinské či ruské slůvko. Na Ukrajině přitom zatím působí jediný učitel češtiny. Podle Zaorálka snad nezůstane osamocen.
Krajané ale především chtějí, aby Česko dávalo jasně najevo, že se ke krajanům hlásí. „Chceme, aby bylo vidět, že jsme vaši,“ shrnula Čižovská. Uvítali by, kdyby mohli snáze cestovat do vlasti. Od dubna sice mohou využívat zjednodušeného vízového režimu, přesto si stěžují, že vyřízení jejich dlouhodobých víz někdy trvá déle než v případě Ukrajinců.
Aby snáze získali české vízum, musí krajané prokázat svůj původ. V Žytomyru se přitom ukázalo, že takové osvědčení platí jen na půl roku. „Je zajímavé, že někdo může mít ‚propadlý původ‘,“ komentoval to Zaorálek. „Pokud někomu uznají, že je krajan, je těžko pochopitelné, že to musí obnovovat,“ dodal.
„Patří k nám“
Většina volyňských Čechů chce zůstat na Ukrajině. Mladí sice uvažují o tom, že vyrazí za lepšími pracovními příležitostmi, žádný hromadný odchod ale krajané neplánují. Ani oni, ani ministr ostatně neznali žádné podrobnosti o tom, za jakých okolností vznikala březnová žádost, v níž se mluví o čtyřiceti rodinách žádajících o repatriaci.
O dlouhodobá víza ale krajané stojí. Mnozí pravidelně jezdí do Čech, kde navštěvují příbuzné a známé. „Máme zájem na tom, aby potomci těch, kdo sem přišli před 150 lety, cítili, že mají v České republice otevřené dveře,“ řekl Zaorálek. „ Pokud nás chtějí navštívit nebo mají známé v Česku, mělo by to pro ně být daleko snazší než pro kohokoli jiného, protože k nám patří.“
Volyňští Češi by také chtěli v České republice navázat ekonomické kontakty a spolupracovat v oblasti vědy. „Dosud máme kontakty hlavně na folklór,“ řekla Čižinská. Českou výpravu ostatně uvítaly ženy v krojích, které později při pietním aktu na památku zavražděných Čechů zazpívaly lidovou píseň Ach synku, synku, údajně nejoblíbenější píseň T. G. Masaryka.
