Neozbrojený černošský mladík padne smrtelně zraněn pod palbou bělošského policisty krátce poté, co ukradne pár věcí v obchodě. Což ovšem dotyčný strážce pořádku v tu chvíli ještě ani neví, prostě mu jen dotyčný teenager přijde podezřelý, neboť si vykračuje prostředkem ulice.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Když jej tedy okřikne a chce umravnit, dostane se s ním do pěstní potyčky a sám schytá minimálně jednu ránu do obličeje. Tasí služební zbraň a pálí. Dvě střely jdou přímo do hlavy.
Kdyby barvy pleti byly prohozené nebo stejné a kdyby to bylo jinde než v USA, nikoho na světě to nebude zajímat. Avšak takhle to v mžiku zadělá na příběh, jehož globálně chytlavým leitmotivem jsou výkřiky pobouřených příbuzných zabitého mladíka o přetrvávajícím rasismu v americkém tavicím kotli.
Zkrátka výkřiky, že tu je velká trhlina v dost možná nejlepším modelu kulturního a civilizačního soužití v rámci jedné společnosti, k němuž se lidský rod kdy dopracoval.
Američanem se může stát každý, kdo tam žije. Ne každý, kdo žije trvale v Česku, se však v očích zdejší společnosti proto stává Čechem. Je to značný rozdíl a bylo by zbytečné si namlouvat, že to je jinak. Jeďte se do Spojených států podívat, promluvte si tam s lidmi. Uvidíte sami. Proto není nic špatného na tom, když i nás zajímá, že na nějakém chudém, dosud nám zcela neznámém předměstí uprostřed USA, kam se však nikdo z nás nejspíš nikdy nepodíval a ani nepodívá, začaly v ulicích létat kameny a kanystry se slzným plynem. Jak to? Copak nám něco na tom příběhu o Americe coby magnetu lidských tužeb po důstojném soužití uniká?
Nepokoje v ulicích Fergusonu v Missouri hodně vypovídají o přetrvávajících komplexech méněcennosti v duších dnes nejen zrovnoprávněných, ale hodně často, třeba v žádostech o univerzitní stipendia, až nezdravě zvýhodňovaných potomků někdejších otroků dovlečených z Afriky.
Žijí ve svých ghettech, tedy rasově jednobarevných čtvrtích, kde v extrémních případech, jako například na jižních předměstích Chicaga, vládnou gangy, v jejichž čele stojí rapeři velebící ve svých verších násilí a luxus, zahrnující hlavně možnost dopřávat si prostitutky. Get rich or die tryin’, zbohatni, nebo zemři, zní název legendární desky rapera 50 Centa.
Navěky obětí
Může nám to připadat jako vtipný titul, ale Michael Brown, který se vracel s lupem cigaret v hodnotě pár dolarů, se tímto heslem či nějakým podobným krédem zjevně trochu řídil. To samozřejmě neznamená, že měl být zabit, ale je to nutné říct pro uvedení do kontextu ghett. Kdesi v jádru za všemi tragickými příběhy, jako je Brownův, stojí stěžejní otázka, jestli má někdo nárok cítit se navěky obětí rasismu, a chovat se tedy tak, jako že pro něj neplatí žádná pravidla. A to zejména tam, kde se mu nabízejí nejlepší šance, aby se z toho už dávno vymanil.
Dnešní vlajkonoši černošské obětní mentality, z nichž nejznámější je někdejší uchazeč o prezidentskou nominaci demokratů reverend Al Sharpton, se takové úvaze vysmívají. Mávají statistikami, z nichž vyplývá, že černochů je ve vězeních proporčně mnohem více než ostatních. Tvrdí, že mladí v ghettech nemají jak se probít ven. Že obec Ferguson je pouze z jedné třetiny obývána bělochy, nicméně v šestičlenné místní radě sedí pouze jeden člověk s tmavou barvou pleti. A že v místní policii pracuje třiapadesát osob, z nichž rovných padesát je bělochů. A že by bojovník za lidská práva Martin Luther King, kdyby stále žil, hořce plakal, kolik je v USA stále hlubokých křivd.
Ano, jenže opravdu vinu za tohle všechno nesou pouze běloši? Horlivý policista asi nemusel tak rychle pálit rovnou do hlavy a přítomnost těžkooděnců také nemusela být tak mohutná, ale kolik místních černochů se ve Fergusonu ucházelo o práci v policii? Kolik z nich kandidovalo v místních volbách?
Jestli je na tavicím kotli v USA něco špatně, pak leda to, že není sám o sobě receptem na štěstí. Kdo chce, může i v něm zůstat vyděděncem a pořád dokola jen rapovat, že buď zbohatne, nebo chcípne při snaze dostat se k penězům. Třeba právě s cigaretou na rtech.
