Ale pozor, hlavní slovo v zákonodárném sboru reprezentujícím státy a národy si dál uchová neformální pravolevá koalice, sdružující klasické strany. Nové, vůči EU nabroušené tváře budou spíše jen doprovodným hlukem, sice výraznějším, ale v důsledku nadále jen málo rozhodujícím. UKIP, Le Penová, Syriza, Petr Mach a jiní nebudou v zásadě ničím než baviči zpestřujícími chod celé instituce.
Evropská unie je v zásadě skvělá věc.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Státy se otevřely, uvolnil se trh, je tu celní unie, zmizel protekcionismus, objevily se levné aerolinky, cestovat můžeme napříč Unií jen s občankou, ochrana životního prostředí je na výši. Zaplaťpánbůh za to. Jsou to důležitější záležitosti než marginálie v podobě zákazu pomazánkového másla, což je navíc patálie, za kterou si Češi mohou sami, protože si při vstupu nevyjednali výjimku jako třeba Rakušané se svými Erdäpfel (brambory, místo Kartoffel).
Proč jste tenkrát zaspal, pane bývalý vyjednavači Teličko?
Euroústava měla být slabikářem
Jenže už při zrodu byly Unii vdechnuty vlastnosti směřující k byrokratizaci s nádechem levicových představ. I proto Brusel v očích obyvatel trvale postrádá nejen legitimitu, ale i orientaci. Kam vlastně v EU jdeme? K vládě všemocných úředníků, inspirujících se radikálními představami třeba o genderové rovnoprávnosti nebo o návratu ke klimatickému panenství, jak jinak než s pomocí poněkud marxisticky pojatých ekonomických brzd? Před lety se říkalo, že orientace bude obsažena ve stručné, jako slabikář jednoduché evropské ústavě. Po pár letech nesrozumitelných debat, prošpikovaných slovy jako harmonizace nebo víceletý finanční rámec, vznikl právnický text, jenž se zcela míjí s tímto požadavkem. Známe jen jeho jméno. Lisabonská smlouva.
Naopak jasná jako facka jsou rozhodnutí, která lze z pohledu Bruselu sice označovat za dílčí, ale čiší z nich ideologická zaujatost. Soudní dvůr Evropské unie, což je nejvyšší právní instance EU, nedávno rozhodl, že vyhledávač Google musí vycházet vstříc evropským občanům, kteří budou chtít v rámci "práva na zapomnění" výmaz linků na články pojednávající o jejich minulosti. Bylo to kvůli žalobě jistého španělského právníka, který se dostal do dluhů a noviny o něm napsaly. Jenže mezitím se ten člověk z dluhů vyhrabal. A tak chtěl, aby při zadání jeho jména zmizely z Googlu odkazy na dotyčné články. A soudci, zjevně zlákáni představou, jak si vychutnají amerického giganta, mu dali za pravdu, byť rozbory povolaných expertů doporučovaly, ať se tak neděje.
Volební nástup eurokřiklounů je nejen odpovědí na neschopnost říct jasně, kam jdeme, ale i na podezření, že směr je stejně už jasně dán, jen jej nikdo ze zástupců elit nechce nahlas přiznat. A nutno podotknout, že si Unie svými vrozenými a stále pořádně neléčenými vadami o takové populistické drzouny a provokatéry trvale koleduje.
Jen ať tu zkrátka euroskeptici jsou, jen jim nesmí náležet autorita posuzovat životaschopnost a nasměrovanost Unie. EU je mnohem víc, než nám chcete říct - ale Machu a júkipáci, stejně vítejte v práci.
