Členům mise OBSE zadržovaným proruskými separatisty na Ukrajině prakticky nic nehrozí, říká bývalý šéf české rozvědky Karel Randák. Dodává, že zadržení lidí v oficiálním postavením - jako v tomto případě - se diametrálně liší například od únosu českých novinářů v Iráku v roce 2004 nebo od loňského únosu dvou Češek v Pákistánu.
V čem podstatném se výše uvedené případy liší?
Pokud to skutečně byli pozorovatelé OBSE - a není důvod se domnívat, že ne - pak je to oficiální pozorovatelská mise a rozdíl je diametrální a vyjednávat se musí oficiálně. Dřív nebo později budou propuštěni, s menšími či většími obstrukcemi.
V těchto případech - tedy zadržení oficiálních osob - nehrají zpravodajské služby žádnou roli?
Myslím si, že ne, protože je to zbytečné. Připadalo by to v úvahu maximálně, kdyby se druhá strana "zbláznila" a začala zadržené považovat za jakési rukojmí a začala vyhrožovat, že se jim něco stane. To, že protistrana vznesla požadavky na propuštění jiných lidí, se asi dalo čekat. Ale není to v rovině, že se někde objeví výhrůžné video, že zadrženým uříznou hlavu, když jejich podmínky nebudou splněny. Pokud by se to stalo, pak by bylo namístě angažovat zpravodajské služby.
Netkví ale nebezpečí v tom, že je situace nepřehledná a není jasné, co jsou oficiální a co neoficiální struktury?
Tato varianta by padala v úvahu, kdyby nebylo úplně zřejmé, kdo je zadržuje. Ale když jako mluvčí vystupuje - byť samozvaný - starosta, je zcela jasné, kdo za tím je.
Srovnejme zadržení pozorovatelů OBSE s případem novinářů unesených v Iráku nebo dívek v Pákistánu. Jaké metody se používají tam?
To je strašně rozdílné - podle bilaterálních vztahů, vojenské a politické situace. Třeba případ českých novinářů v Iráku: bylo poměrně jasné, že je to klanová společnost a že je potřeba se obrátit na duchovní, kteří mají vliv na rozhodování.
Proč se totéž nedaří s unesenými dívkami v Pákistánu?
Tam je situace nepřehlednější. Není úplně jasné, proč byly uneseny. Pak byl sice vznesen požadavek, ale utopistický - aby americká strana propustila zadržovanou ženu. Kvůli Češkám nebudou Američané propouštět někoho, kdo pro ně má nějakou cenu. Komunikace s únosci zřejmě vázne.
Mají ještě unesené dívky po tak dlouhé době šanci na záchranu?
Mají. Nedokážu však odhadnout, v jakém mohou být zdravotním a psychickém stavu.
A jak to vypadalo v Iráku?
V Iráku to bylo výrazně snadnější. Téměř od počátku bylo jasné, že novináře neunesli teroristé, byli spíše uneseni na obchod. A byla to hra o čas. Buď chtějí únosci peníze přímo od - v tomto případě - české strany, nebo se pak snaží unesené přeprodat nějaké teroristické skupině, která za ně zaplatí a pak bude chtít něco úplně jiného. Což je horší.
Hrálo v iráckém případě roli výkupné?
V Iráku se nakonec podařilo včas zabezpečit, aby za novináře bylo zaplaceno výkupné. Do podrobností zabíhat nechci. Ale podařilo se získat kontakt na lidi, kteří měli zásadní vliv na únosce - náboženský, i vliv z pozice stařešiny daného klanu.
Platí se v podobných případech výkupné často?
Ono se o tom moc nemluví a nechtěl bych generalizovat. Ale o peníze jde téměř vždy. Zda bylo zaplaceno výkupné, se však veřejnost zpravidla nedozví. Zastává se názor, že s únosci se nevyjednává. Ale mohou nastat situace, že vám nic jiného než peníze nepomůže. Vzpomínám si například na případ v Iráku unesené italské novinářky Sgrenové (v roce 2005 - pozn. red.), kterou osvobozovala italská tajná služba. Tehdy všechno nasvědčovalo, že za ni bylo vyplaceno nemalé výkupné. Skončilo to ale částečně tragicky, protože Nicolu Calipariho(velitele operace - pozn. red.) pak omylem zastřelila americká posádka na checkpointu.
