O psychosociální intervenční služby, jež cílí na nejrizikovější skupinu - lékaře vystavené dlouhodobé zátěži a kritickým situacím, je velký zájem. Vypovídají o tom i čísla.
"Jen za loňský rok jsme v kraji zaznamenali celkem 41 intervencí, ať už individuálních nebo skupinových. Když si uvědomíme, že v celé republice bylo za stejné období 258 intervencí ve 12 krajích, představuje toto číslo obrovský zájem," uvedl Egon Havrlant, mluvčí olomoucké fakultní nemocnice, která se do systému intervenční služby rovněž zapojila.
"Syndrom vyhoření je záludný v tom, že si ho na počátku málokdy všimne samotný postižený. Problémy jako první zaznamená jeho okolí. Nejvíce jsou ohroženi lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé," uvedla Jiřina Veselá, klinická psycholožka Nemocnice Prostějov.
Paradoxně se ona sama se syndromem vyhoření u lékařů nesetkává. Ne proto, že by jím lékaři netrpěli, mnoho z nich si jej totiž nepřipouští.
"Jsou ke svým problémům nekritičtí, snaží se je vyřešit sami. Často však nesprávným způsobem. Po určité době přestávají zvládat běžné problémy jak pracovní, tak svého osobního života," vysvětluje Veselá s tím, že jakmile syndrom pokročí do chronické fáze, musí lékaři vyhledat psychiatra.
Vyhořelí nenávidí sebe i okolí a končí v depresích
K tomu, aby syndrom do této fáze vůbec nedospěl a byl identifikován včas, slouží právě prevence. Systém psychické intervenční služby má pomoci především těm, kteří v zaměstnání prošli kritickou událostí nebo jsou vystaveni dlouhodobé zátěži.
"Cílem je snížení rizika profesionálního selhání, syndromu vyhoření a péče o zaměstnance po nadměrné psychické zátěži," uzavřel Havrlant.
Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem. Nejpodstatnějším znakem je chronický stres vycházející převážně z pracovní činnosti. Vede ke stavu masivního vyčerpání, který je pociťován jako citová vyprahlost.
U jedince se vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti. Dotyčný ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, převažují negativní pocity od nepřátelství k sobě a okolí až k depresi.
Vyhoření postihuje nejčastěji lékaře a ostatní zdravotnické pracovníky. Průzkum České lékařské komory ukázal, že tímto syndromem trpí každý třetí z 1 500 lékařů. Nemocnice v kraji se snaží riziku čelit systémem opatření - kurzy a semináři o syndromu.
Nejnáchylnější jsou ti v první linii, říká lékařka pomáhající lékařůmSama denně jako vrchní sestra urgentního příjmu olomoucké fakultní nemocnice pracuje v první linii a setkává se s velmi závažnými případy. Kromě toho, že se musí sama vypořádat s obrovskou zátěží, pomáhá v tom ještě i svým kolegům. Třeba tím, že je vyslechne a nabídne pomoc. Michaela Gehrová je takzvaným peerem. Jste vrchní sestrou na oddělení urgentního příjmu, zároveň jste i peerem. Co přesně to znamená? Peerem nemůže být kdokoliv, že? V čem je práce peera přínosnější než třeba externího psychologa? Navíc tím asi získáváte na svou stranu čas... A potom si s nimi povídáte? Máte nějaký příklad z praxe? Pomáhá o tom mluvit? Setkáváte se při práci peera i se syndromem vyhoření? Které profese jsou náchylnější? Jak vyhoření předejít? Vy sama se tím řídíte? |