Robert Ospald se narodil 2. července 1951 v Libině na úpatí Jeseníků. Jeho otec byl sudetský Němec, matka Češka. Když byly Robertovi tři roky, dostal se - z ne zcela jasných důvodů - do péče náhradních rodičů, domů se vrátil v šesti. Měl komplikované dětství, chodil za školu, utíkal z domova, na konci deváté třídy to vypadalo, že skončí s pěti pětkami a trojkou z chování, měl 365 neomluvených hodin.
"Když nás přišli verbovat do ostravských dolů, tak jsem se přihlásil na hornické učiliště. Jenže oni řekli: 'Soudruzi učitelé, to nejde. Budoucí horník nesmí mít žádnou pětku a v nejhorším případě může mít dvojku z chování.' Tak mi udělali nové vysvědčení s dvojkou z chování a osmi čtyřkami. A mohl jsem jít do Ostravy." V hornickém učilišti však Robert Ospad vydržel jen dva roky. Nakonec z internátní knihovny ukradl kufr knížek (říká, že literatura pro něj tehdy byla "velmi důležitá") a zmizel.
Kriminály – a tři zlomová setkání
Robert Ospald byl třikrát ve vězení. Příčinou nebyla politická persekuce. Poprvé se dostal za mříže, když sebral peníze dědovi. Z bratislavské věznice pro mladistvé vyšel po devíti měsících. Pak byl ještě dvakrát zavřený za krádeže: na sedm měsíců a na dva roky. Na svobodu se dostal ve čtyřiadvaceti, měl už tehdy dvě děti, žena se s ním však rozvedla.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Roberta Ospalda zaznamenali reportéři z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21 hodin. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
Přestěhoval se do Litomyšle, kde potkal Kristýnu, budoucí matku své dcery Veroniky. Našel prý tehdy i víru v Boha - duchovním průvodcem a oporou mu byl tamní farář. A začal také chodit do kurzu karate, kde se setkal se Zdeňkem Pohlem, svým pozdějším, o patnáct let mladším parťákem na cestě do Rakouska. O útěku přemýšleli dlouho, Robert si prý neuměl si přestavit, že v komunistickém Československu stráví zbytek života.
Na Západ po drátech
S přípravami začali v létě roku 1985, zkoušeli se dostat na Západ různými cestami, a nakonec se jako nejreálnější jevil nápad překročit hranici po drátech vysokého napětí. Sestrojili speciální "vozíky" a v únoru 1986 podnikli první pokus u Bratislavy: "Vozejky byly poměrně těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky. Myslel jsem, že to nepřežiju."
Došli ke sloupům, počkali, až padne tma, a začali šplhat na stožár. "Jenže jsme zjistili, že jsme se tam škrábali úplně zbytečně. Že se budeme muset vrátit domů a ty vozejky předělat, protože některé technické věci na nich byly špatně. Zkrátka jet se na tom nedalo." K dalšímu pokusu s vylepšenými a odlehčenými vozíky se odhodlali v březnu, znovu u Bratislavy. "Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě. Teprve nad ránem jsme zjistili, že se stáčejí a zůstávají poslušny režimu ve státě," vypráví.
Robert Ospald s improvizovaným vozíkem (vetší foto po rozkliknutí)
Robert a Zdeněk se tedy znovu vrátili do Litomyšle. Na přípravu třetího pokusu si dali víc času a vyrazili až v červenci. Přijeli do Znojma a odtud se vydali podél železnice a kolem Dyje k drátům vysokého napětí. Cestou je překvapila bouřka a oni za sebou nechávali obří šlápoty v poli. Situace byla bezútěšná. Rozhodli se, že se vrátí do vnitrozemí a zkusí štěstí na území Slovenska. Tam se jim ale nepovedlo najít vhodné vedení, které by je dovedlo aspoň do Maďarska.
19. července 1986 to vyšlo
Útek se podařil teprve na potřetí, v červenci nedaleko Znojma. Skrývali se před pohraničníky, tři dny čekali na vhodné počasí. Robert Ospald vzpomíná: "Osmnáctého července… začalo pršet a lilo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme vylezli pár příček a začalo lejt. A padalo to směrem do Rakouska. Ten vítr úplně odnášel déšť. Žádná kapka nespadla rovně." Zavěsili se na "vozíky", vítr je nesl správným směrem. Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale Ospald s Pohlem byli odhodláni projít.
"Ať si myslí kdo chce, co chce, ale bez Boží pomoci by to nebylo možné." Vozík na konstrukci vrzal, Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí, spoléhali jen na to, že v takovém nečase budou všichni v suchu a teple, že hlídky nebudou tak ostražité. A podařilo se, přejeli z jednoho sloupu na druhý, slezli, a byli za železnou oponou.
