"Žil jsem tam celý život a nikdy jsem si nepřipadal jako mezi nepřáteli," vypráví Jehlík, "ale když nás vystěhovali, ani pes neštěkl, že by nám někdo pomohl, nebo se ozval. Když jsme pak byli ve Slezsku, nikdo za námi nepřijel, nenapsal. Ani slza, jen nám sebrali majetek... Dnes, když máme statek zpátky, jsou přátelští, zvou mne mezi sebe. Ale když do vesnice přijdu a vidím dvory, promítnu si, jak se ti lidé tenkrát chovali."
Josef Jehlík se narodil se 19. června 1927 v Úboči na Domažlicku. Rodiče měli středně velké hospodářství na gruntu "U Roubalů". Statek se už od 18. století předával z generaci. Josef hospodářství převzal v roce 1950.
O rok později se oženil a jeho ženě Anně se záhy narodil syn. Soukromé hospodaření však bylo stále obtížnější. Na farmě dřív kromě rodiny Jehlíkovy pracovali i kočí, děvečka a pacholek, nově museli Jehlíkovi všechno obstarat sami a přitom plnit stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí a dalších produktů, jinak jim hrozily pokuty.
V roce 1952 Josef marnou snahu o zachování statku vzdal a podal si přihlášku do JZD. Místní komunisté si jej však v družstvu nepřáli, proto se jeho přihláška "ztratila" a z něj učinili "kulaka" a "vesnického boháče".
"Vystěhovali nás ze závisti"
Následujícího roku byl Josef Jehlík za neplnění dodávek odsouzen na dva měsíce vězení. Část trestu si odpykal v pracovním táboře v Plzni-Karlově, kde z vagonů vykládal škváru. Asi po čtrnácti dnech byl díky prezidentské amnestii propuštěn. Statek mu však komunisté zabrali pro JZD, využití jednotlivých budov plánovali ještě dřív, než Jehlíkovy vystěhovali, dokonce si ještě za přítomnosti majitele rozebírali vybavení hospodářství, zejména nářadí z dílen.
Dne 19. května 1953 dostali Jehlíkovi vystěhovací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem a starými rodiči vystěhována z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku. "Vystěhovali nás ze závisti. Neměli jsme o moc větší statek než jiní sedláci, jen jsme chovali koně a byli úspěšní," vzpomíná Jehlík.
"Když nás stěhovali, ptal jsem se na okrese na důvod. Říkám: 'Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.' Úředník se na mne podíval a povídá: 'Protože se vám dobře vedlo.' Nám se dobře vedlo, protože se muselo o dobytek dbát, koně, býci nevyrostli jen tak, člověk se o ně musel starat, mít o činnost zájem. Ale každý mohl něco začít. Jenže byli také lidí, kteří se sami do ničeho nepustili, jen říkali: 'Hele, on má něco, ať mu to chcípne,'"dodává.
Slezské vyhnanství
Josef Jehlík si myslí, že se řada lidí bála vystoupit proti stěhování svých sousedů. "Závist, doba, politika. Sedláci viděli, že by se jim mohlo stát to, co nám. Komunisté vyhrožovali, že mohou vystěhovat kohokoliv… U nás bylo asi osm krav, dojili tam, ale my neměli pro dítě ani půllitr mléka.
Šel jsem do obchodu, kde byl obchodník, u kterého jsme také kdysi nakupovali, chodili jsme k němu. Říkám: 'Pane Vrba, prodal byste mi půllitr mléka?' On se na mne podíval a povídal: 'Pro vás už nemám nic, vy už jste měli být pryč.' Tak my už jsme neměli nárok na nic, ani na mléko pro dítě."
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Josefa Jehlíka zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli 2. února ve 20:00 jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pakliže je vám sdružení Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobným příspěvkem pomozte jeho práci. |
Krušná cesta do Jeseníků trvala celkem 24 hodin, Josefova žena Anna během ní nahřívala dítěti čaj nad svíčkou. Rodina byla do Slezska doslova "eskortována", po celou cestu ji střežil muž s pistolí za pasem.
V Horním Fořtu byli Jehlíkovi ubytováni ve starém domě po vyhnaných Němcích, který byl již několik let neobydlený a chátral. Začínali znovu. V Horním Fořtu (Uhelná) byli pan Jehlík, jeho žena a otec zaměstnáni ve Státním statku, nemocná matka se starala o malého vnuka a o domácnost. Technicky zdatný Josef krmil koně a potom pracoval s traktorem, jeho žena Anna pomáhala na poli a později krmila dobytek. Jako zemědělští dělníci měli nejprve minimální mzdu.
Na to, kde smí pohřbít otce, se nikoho neptal
Okresní národní výbor v Domažlicích Jehlíkovým vydal zákaz pobytu v okrese Domažlice, Anna tím pádem nesměla ani navštívit své rodiče v Únějovicích. K povolení krátké návštěvy na pouti roku 1956 bylo potřeba roční dopisování s nejrůznějšími úřady. Josefův otec postrádal rodný kraj, ale už se domů nikdy nepodíval. Zemřel ve Slezsku v březnu 1960.
"Když umřel, rozhodl jsem se: nikoho se ptát nebudu, pochováme ho doma. Nechal jsem ho převézt do Domažlic, tam jsem objednal pohřební auto, převezli ho do Němčic, kde měl bratra. Od bratra šel pohřeb do Úboče. Počítal jsem, že mne zavřou. V Úboči se čekalo vzbouření, vzpoura sedláků. (...) Nikomu jsem nic neříkal, ale průvod přišel k našemu dvoru a zastavil tam."
Jehlíkovi se nakonec vrátili na Domažlicko, ale nikoli do Úboče. Statek dostal Josef zpátky až po roce 1989, zdevastovaný a prázdný. Zrekonstruoval ho, ale žít už v něm nechce.
