Hanfova rodina bydlela v Lidicích. Táta byl horníkem na Dole Zápotocký a velitel lidických hasičů. Matka, jak bývalo v tu dobu zvykem, byla se třemi dětmi Marií, Annou a Václavem doma.
"Byl jsem zlobivé dítě, ve škole mi to nešlo, nebavilo mě to. Ale co jsem dělal rád, bylo ministrování u pana faráře Štemberky," vzpomíná Václav Hanf, který i ve svém věku provozuje s manželkou penzion v Bohdalovicích na Jablonecku.
Tragické události lidické jsou dostatečně známé. 10. června strávily děti s maminkou noc v lidické tělocvičně.
Malému Václavovi bylo osm let a pět dní. Odtud je Němci odvezli druhý den časně ráno do kladenského reálného gymnázia.
Až mnohem později se dozvěděli o osudu otce. Nejen to, celou válku nevěděli ani to, co se s Lidicemi stalo.
"Táta šel pěšky z Kladna z noční a v Buštěhradu mu říkali, tam nechoďte, v Lidicích je to zlé. Nedal si říci, táhlo ho to domů. Zastřelili ho dodatečně," říká Václav Hanf.
V tělocvičně gymnázia oddělili Němci děti od matek. Nikdy ji už neviděly, z koncentráku se nevrátila. Potom všechny tři děti odvezli do polské Lodže, kde chtěli Václava od sester odloučit.
"Anička si mě doslova vybrečela a já mohl jít s ní na poněmčení. O Marušce jsme nic nevěděli. Dostali jsme se k Elisabet Straussové v Puschkau. Dali mi jméno Hans Joachim Strauss," vzpomíná.
Její manžel byl esesák a z války se nevrátil. "Německé vánoce jsme v její rodině nezažil, protože jsem tam byl jen dva měsíce. Zlobil jsem. Nemluvil jsem německy, nechodil do školy. Proto mě paní Straussová vrátila na výchovu do dětského domova."
Cesta po táborech Hitlerjugend
Ani další roky si Václav Hanf Vánoce neužil. Začátkem roku 1943 se dostal do prvního tábora Hitlerjugend. Už se nejmenoval Hans Joachim Strauss, ale dostal polské jméno Jan Wenzel.
V táboře byly hlavně polské děti. I zde měl problémy s chováním. Jednou například dal pěstí do lustru a dostal za to deset dní v temnici. Dostával jen chléb a vodu. Pro devítiletého kluka to byl nezapomenutelný zážitek.
Ostatně tam také zažil hrůznou scénu, když o rok staršímu Polákovi, který se pokusil o útěk, usekli před nastoupeným táborem hlavu.
"Ze začátku to bylo jako ve skautu, ale začínali jsme s lehkým vojenským výcvikem. Dopoledne jsme chodili do školy, odpoledne byl výcvik," vzpomíná. V dalším táboře výcvik přitvrdil. Dostali zbraně.
Tam se Václav vzepřel: "Švihnul jsem puškou o zem a řekl česky, že nechci být vojákem, ani Němcem. Esesácký důstojník ke mně přiběhl a nakopl mě do levého kolena. Složil jsem se a museli mě operovat. Od té doby mám nohu o tři a půl centimetru kratší."
V dalším táboře utrpěl při náletu průstřel pažního svalu. "Od roku 1942 až do roku 1945 jsem žádné Vánoce neměl. V táborech se nic takového nepěstovalo. Snad nás v tu dobu jen víc mlátili a kopali, abychom na blízké nemysleli. Já si ale vždycky našel chvíli, abych vzpomínal, jaké byly u nás v Lidicích, jak jsme chodili na půlnoční. Byl jsem ještě dítě a Vánoce mi moc chyběly," říká pan Hanf.
"Venoušku, Vašku, seš to ty!"
Po válce byl Jan Wenzel, alias Hans Joachim Strauss, alias Václav Hanf ve sběrném táboře nedaleko Salzburgu. Bylo mu jedenáct. Věděl, odkud pochází, často na to upozorňoval, ale velitel s tím nic nedělal.
Až přišel památný 23. prosinec. "Kluk, se kterým jsem bydlel, přiběhl a říkal, máš jít okamžitě k veliteli. Myslel jsem, že mám zas nějaký průšvih. Ale velitel se netvářil přísně. Řekl, abych se posadil a položil na stůl tři fotografie. Zeptal se mě, jestli vím, kdo na nich je. Kouknul jsem a povídám: Tady je máma s tátou, tady jsme se sestrami a tady to je fotka ze školy, tady jsem já. Velitel pak otevřel dveře a vešla nějaká paní a říká, Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty!" vypráví tehdejší Venoušek.
Ještě týž den odjel s Josefínou Napravilovou, která našla po válce v rozbité Evropě čtyřicet dětí, do Prahy. Tam strávil Vašek krásné Vánoce s ní a jejím manželem.
"Už si nepamatuji, jaké byly, bylo toho na mě najednou moc. Mám už špatnou paměť. Nedávno jsem vlezl k manželce do postele a najednou nevěděl, co tam chci," zavtipkuje znenadání Václav Hanf. "Že si nedáš pokoj, táto!" vloží se do řeči manželka Zdena.
Zakázaná láska s dcerou kulaka
Nejhezčí Vánoce prožívali Hanfovi, když měli malé děti. Jejich život ale nebyl v tu dobu procházkou růžovým sadem. Když bylo Václavovi sedmnáct let, rozhodl se, že bude voják z povolání.
Chtěl být důstojníkem, aby se už Němci a válka nevrátili."Jenže pak jsem poznal Zdeničku. Bylo jí šestnáct a měli statek v Pardubicích hned vedle kasáren, kde jsem sloužil. Ukazovala mi tak důkladně jejich hospodářství, až se nám z toho narodila dcera," usmívá se starý pán.
Problém byl v tom, že Zdena byla dcerou kulaka, jak se tenkrát říkalo. Proto ho soudruzi přemlouvali, aby si ji nebral. On, lidické dítě, přeci nemůže mít dceru nepřítele státu. Odmítl.
Vzali se a letos po šedesáti společných letech oslavili diamantovou svatbu.Soudruzi mu ovšem jeho lásku pěkně osolili. Vyhodili ho z důstojnické školy a on musel k nechvalně známým pétépákům.
Několikrát se potom museli stěhovat. A tak dál a dál. Před několika lety jim umřela nejstarší dcera. Trochu moc neštěstí na jeden lidský život.
A letošní Vánoce? "Ty si užijeme s vnoučaty a pravnoučaty. A možná," Václav Hanf se podívá, kde je manželka a trochu ztiší hlas, "že se dostanu i na ryby."
