Ne nadarmo se ji říkalo královna Jugoslávie, byť samozřejmě coby manželka prezidenta komunistického státu žádnou korunu na hlavě nenosila. Tu jí krášlil vždy vzorně upravený drdol. Černovlasá žena, která svého budoucího muže poprvé spatřila jako sedmnáctiletá partyzánka při tuhých bojích komunistické guerilly proti wehrmachtu v bosenském Drvaru v roce 1943, se odívala do noblesních, ne však příliš extravagantních kostýmů. Nosila drahé kabelky. Šperky jí zářily na pěstěné pleti.
Uměla zaujmout svým šarmem, usmát se ve správný okamžik, svou grácií zastínit lesk generálských uniforem v okolí. Tím vším, jakož ale i ambicí stát se zbožňovanou podobně jako její muž, se Jovanka Brozová lišila od šedivých a uťáplých prvních dam z bolševického bloku; snad s výjimkou Eleny, manželky rumunského diktátora Nicolae Ceaušeska.
Nebyla tedy jen nějakou reklamní krasavicí svébytného jugoslávského socialismu. Pro připomenutí: ta svébytnost se vyznačovala například tím, že bělehradský režim umožňoval obyvatelům volně cestovat i na Západ. V zemi se vyráběly tenisky Adidas, vydávaly se desky západních kapel, daly se koupit cizí noviny, děti mohly chodit na výuku náboženství.
Proto také český termín "Jugoška" původně znamenal víc než jen krásné pláže. Přitom to ale byla země, kde se tvrdě trestaly třeba pokusy promluvit o poválečných masakrech v režii Titových partyzánů.
Jako madam Čankajšková i Caušesková
A zároveň to tedy byla i země, která měla svoji verzi madam Čankajškové. Brozová sice na rozdíl od manželky čínského vojevůdce neměla žádné vzdělání, v tom byla spíše podobná zmíněné Eleně Caušeskové. Ani přes všechnu protekci nedokončila studium literatury na bělehradské univerzitě. Neuměla cizí jazyky.
Přesto dokázala právě jako pověstná asijská "dračí madam" laškovně mluvit s kýmkoliv, třeba i se sovětskými lídry, a spřátelit se například s indickou prezidentkou Indirou Gándhiovou či s americkou hvězdou Elizabeth Taylorovou.
Chtěla být celebritou, ale zároveň i vládnout. Ovšem ne z titulu nějaké funkce. A tak třeba dávala pokyny filmařům, jak natáčet válečné bitvy a koho obsazovat do hlavních rolí. Zasloužila se o to, že Tita jednou ztvárnil slavný Richard Burton, manžel Taylorové. A zároveň si s pomocí pletich dokázala vynutit, který z generálů bude velet každoroční vojenské parádě v ulicích Bělehradu.
Jenže to je jen polovina jejího příběhu. Jovanka, jak se jí na Balkáně dodnes familiárně říká, zemřela v neděli v Bělehradě ve věku osmaosmdesáti let. Pohřbená bude v Bělehradě v Titově mauzoleu zvaném Dům květin. Bylo to její přání, jež se jí dnešní srbská vláda rozhodla splnit.
Odvržení Titem a život bez dokladů
Nebylo to však přání Titovo. Ten se pár let před svou smrtí v roce 1980 od ní odstěhoval a už ji ani jednou nechtěl spatřit, byť se nikdy formálně nerozvedli. Nevzal ji s sebou ani na velkou cestu po SSSR, Číně a Severní Koreji, kterou podnikl v roce 1978.
Zhruba třicet let tak zkrátka žila v izolaci, chudobě a až do roku 2009 bez osobních dokumentů v jedné rozpadající se bělehradské vile, která kdysi patřila do komplexu Titových rezidencí. Tady už je těžší hledat historické paralely.
Takže jaký rozbroj se tenkrát v sedmdesátých letech u nich doma v kuchyni odehrál? Pravděpodobně to bylo něco zásadnějšího, než že Jovanka postupně tloustla a už se Titovi třeba přestala líbit. Znalci Balkánu tvrdí, že se jí vymstily její prosrbsky tendenční mocenské intriky.
Nutno vědět, že byla Srbkou z Chorvatska, jejíž rodinný dům za války vypálili prohitlerovští chorvatští ustašovci, zatímco on byl Chorvat. Tohle do sebe náramně zapadalo po dobu dlouhých desetiletí, kdy válkou zjizvený stát stmelovala totalitně prosazovaná ideologie o společné jugoslávské identitě.
Jinak řečeno, dokud se Titovi dařilo vyvažovat snahu těch či oněch národních, to jest třeba vojenských, akademických nebo hospodářských elit po dominanci v rámci společného státu, bylo vše v pořádku. Ale co bude po něm? Toho se v sedmdesátých letech bál kdekdo, zejména pak vůdčí komunisté, kteří zjevně už dobře tušili, jak křehký je celý ten totalitní tmel.
Tradičně se tedy praví, že se Tito své manželky zbavil na nátlak lidí, jako byl ministr vnitra Stane Dolanc. Byl to člověk pro hrubou práci, například se mu přičítají vraždy politicky aktivních emigrantů v cizině. Ale hlavně Dolanc vždy urputně bojoval proti odstředivým nacionalistickým tendencím, ať už při krájení federálního rozpočtu, nebo při volání po decentralizaci plánovaného hospodářství.
Jovanka neměla Dolance ráda, byť byl Titovou pravou rukou. Později jej jednou dokonce označila za "německého špiona", což asi souviselo s jejím řekněme přežívajícím partyzánským viděním světa, v němž se vše německé rovnalo špatnému.
V čem spočíval její hřích
Buď jak buď, nejenže ji opustil Tito, ale pár týdnů po jeho smrti k ní v noci vpadli agenti jugoslávské tajné služby, jimž Dolanc velel, a zkonfiskovali její majetek. Nechali ji žít, ale bez příjmu a dokumentů, jakož i bez všech náhrdelníků, náušnic a tabatěrek, jimiž se kdysi pyšnila.
Odpověď na to, v čem tedy spočíval její hřích, za který pak musela tolik desetiletí pykat, sice jistě není nejklíčovějším tajemstvím balkánských dějin. Ale až ji pochovají vedle Tita, bude se tato otázka tak nějak vznášet ve vzduchu. A od Dolance se taky už nic nedozvíme. Zemřel v roce 1999 poté, co se uchýlil na svou chalupu do slovinských Alp a věnoval se hlavně houbaření.
Jenže pozor, to stále není vše. Titův kult, včetně ideologie o "bratrství a jednotě” národů od Slovinců po Makedonce, přežíval v Jugoslávii ještě deset let po maršálově smrti. Až poté tu velkou, dvacetimilionovou zemi rozstřelil srbský nacionalismus v podání Slobodana Miloševiče.
Jovanka Brozová tedy žila stále v podmínkách domácího vězení, a každý rok se jen vydávala do Domu květin položit na hrob svého zesnulého muže kytici, dost často v šatech, které si musela sama ušít. Mlčela, vesměs odmítala rozhovory, ale přesto udělala klíčovou věc.
V rámci mocenských bojů mezi srbskými komunisty v dekádě po Titově smrti se ze své klece jednou vyjádřila ve prospěch Ivana Stamboliče. To byl původně Miloševičův politický mentor, pak ale odpůrce, protože chtěl v nacionalistickém tažení a rozbíjení Jugoslávie postupovat umírněněji, tedy ironicky řečeno titoističtěji.
Bylo by zbytečné tenhle komplikovaný vedlejší příběh rozebírat do detailů. Je však důležité ho zmínit kvůli jedné výmluvné souvislosti. Stamboliče v roce 2000 unesli tajní agenti, když se šel jednou v Bělehradě rekreovat do parku, a daleko za městem v jistém vápencovém lomu jej zavraždili.
Stalo se tak na přímý Miloševičův pokyn, jak později zjistil srbský soud. Byť se tedy Jovance dařilo v jejím rozpadajícím se paláci bídně a nefungovalo ji tam ani topení, nakonec mohla být ráda, že tu drsnou dekádu, kdy všude kolem zuřily Miloševičem rozdmýchané války, vůbec přežila.
Až po mocenském pádu tohoto muže v roce 2001 se její situace začala zlepšovat. Dokonce se dočkala starobního důchodu. Do té doby byla stále víceméně odkázaná na pomoc svých sester, které patřily mezi hrstku lidí, jež k sobě pouštěla.
Přesto, osou jejich příběhu je láska
Vyšly i její paměti, v nichž nenechává na Tita, svou životní lásku, dopustit. Je tam třeba tato romantická pasáž: "Jeden Brazilec mi kdysi věnoval přístroj na kávu. Tito vstával první, já si ráda přispala. Vzal si noviny, zapnul ten přístroj, udělal kávu a přinesl mi ji. Měli jsme číšníky, jenže on to chtěl pro mě udělat osobně. Takže mi ji přinesl a my si ji vychutnávali. Více než dvacet let trvalo takové každodenní štěstí. Nemohl beze mne. Vážil si toho, že jsem mu byla ve všem oporou”.
Jovanka ani Tito nebyli kladní hrdinové dějin. S ní po boku stál v čele režimu, který se provinil lecčíms. Přesto je osou jejich příběhu láska. Tedy zejména její vůči němu. Je to příběh o to pozoruhodnější, že byla jeho třetí manželkou, navíc o dvaatřicet let mladší, a že se k ní nakonec zachoval surově; jako by to předznamenalo surovost, s níž se zanedlouho rozpadl i stát, kteří oba symbolizovali.
