Chladicí věže, které jsou vidět už z dálky desítek kilometrů, znamenají nechtěnou "ozdobu" Vysočiny, ale i technickou zajímavost hodnou obdivu.
A na jaře 2014 se tam začnou stavět nové chladicí věže, které budou dokončeny v roce 2017. Ty budou desetkrát nižší a jejich hlavním úkolem bude chladit bezpečnostní zařízení.
V případě zemětřesení či jakékoli jiné živelní pohromy odolají – včetně potrubí – velkým otřesům. Zabrání tomu, aby jaderné reaktory zůstaly v případě krize bez chlazení. Tolik poučení z fukušimské tragédie a výsledek povinných stress testů.
Stávající chladicí věže budou po roce 2017 fungovat dál a chladit zejména turbíny, které to při výrobě elektřiny potřebují.
Nožičky a pach života
Betonová monstra zblízka nepostrádají eleganci. Konstrukce stojí snad na stovce "nožiček" v kulatém bazénu, kam neustále prší chlazená voda.
Uvnitř laika nejvíce překvapí nevídaný prostor. Jeho limity určuje výška 125 metrů a tvar, kterému se v geometrii říká rotační hyperboloid. Zaujmou dřevěné konstrukce tam, kde by to člověk ve vlhku vůbec nečekal. Jako první ovšem na smysly zaútočí "pach života". Lépe řečeno vodních řas, kterým se v tomto prostředí daří.
Věže v číslechVýška 125 m |
Není divu, když je tam ochlazována voda, kterou stroje uvnitř elektrárny ohřály na teplotu 33 °C.
Ve věži jsou do výšky asi osmnácti metrů od země naskládaná patra mechanických překážek, jakýchsi roštů. Některé tvoří kovové trubičky. Jiné rohože – docela podobné okenním žaluziím – podpírají proti vlhkosti natřené dřevěné latě a trámky.
Nad vrstvy se rozstřikuje teplá voda z elektrárny. Jak kapky padají dolů, tříští se o překážky. Odspodu v protisměru proudí volným prostorem kolem "nožiček" vzduch, který věž nasává.
Jde o jednoduchý princip. Věž má díky rozdílu teplot nahoře a dole tah jako komín. Padající kapky rychle chladnou na asi 17 °C a prší do bazénu pod věží. Odtud potrubím míří zpět chladit stroje v elektrárně.
Pára míří hlavně na jihovýchod
Malé množství vody však přece jen vždycky studený vzduch odnáší vzhůru a divák tak z dálky spatří charakteristické oblaky vodní páry.
"Když je v provozu všech osm věží naráz, odpaří se z nich dohromady za sekundu jeden kubík vody. A ten je potřeba doplnit z našeho zdroje, kterým je Dalešická přehrada," vysvětlil mluvčí elektrárny Petr Spilka.
V horku ztráta milion denně
Jak uvedl brněnský meteorolog Miroslav Hradil, podle víceletých měření místní meteorologické stanice převládá v Dukovanech proudění od severozápadu, při rozdělení do osmi směrů větru je to statisticky asi 22 procent případů. To znamená, že oblaka nejčastěji míří na jihovýchod.
Nutno podotknout důležitou věc: chladicí voda, která proteče věžemi, není radioaktivní. Nepřichází v žádné fázi do přímého styku s reaktory.
Letošní horké léto v Dukovanech, stejně jako v Temelíně ubíralo strojům na výkonu, protože nebylo jednoduché je v dlouhotrvajících vedrech účinně chladit. Venkovní extrémně teplý vzduch ohříval také vodu při chlazení ve věžích. "Ano, taky my jsme se s tím potýkali. Denní ztráta při srovnání se zimním provozem tak u nás činila až tisíc megawatt hodin," říká mluvčí Spilka. To bylo podle burzovních údajů skoro milion korun za den.
V zimě zase mráz vytváří po okrajích věže obrovské rampouchy. Aby nepřesáhly únosnou mez, obsluha elektrárny na ně pouští vodní clonu, která ledové útvary rozpouští.
Síť seizmologických stanic
Už při vyhledávání vhodné lokality před čtyřiceti lety ukázali projektanti prstem na místo u Dukovan. Mimo jiné proto, že je seizmicky dlouhodobě klidné. I přesto je celý areál stavěný tak, aby odolal otřesům o síle téměř šest stupňů Richterovy škály.
Aktivitu v okolí elektrárny má v následujících letech monitorovat síť seizmologických stanic, která areál obkrouží. Dosud pohyby uvnitř zemské kůry hlídá jedna stanice u Moravského Krumlova.
