Usmolený souhlas Rusnokovy loutkové vlády s vysláním zástupců Zemanových politických věřitelů Livie Klausové a Vladimíra Remka na ambasády v Bratislavě a Moskvě není prezidentovým vítězstvím, ale jeho porážkou.
Po pravdě řečeno se bývalé první dámě Livii Klausové a respektovanému europoslanci Vladimíru Remkovi lze skoro divit, že jsou ochotni stát se velvyslanci za tak nedůstojných podmínek. Ty už na počátku poškodí jejich pozici jak doma, tak i v zemích, kam směřují. U obou jde zřejmě o předem domluvený obchod - u Klausové za dost nevybíravou podporu Zemana v prezidentské kampani a u Remka za to, že nekandidoval za KSČM, a umožnil tak Zemanovi projít do druhého kola.
Remek a Klausová však nejsou příliš zapamatování hodné postavy. Za půl roku si po nich jako velvyslancích nikdo nevzdechne.
Věc, o níž se v současnosti hraje, je vliv Miloše Zemana na zahraniční politiku našeho státu a jeho další směřování. Ten, přestože se Zeman zdá mít krátkodobě téměř všechnu moc ve svých rukou, nemusí být velký.
A to i proto, že Zeman zahraniční politiku nikdy příliš neuměl a těžko se jí kdy naučí.
Jeho zahraniční renomé, pracovní výkonnost, schopnost formulovat pro svět, nebo alespoň naše okolí zajímavé projekty a myšlenky jsou velmi omezené. Místo člověka, který by během deseti let v politickém ústraní přemýšlel a plánoval, jak přispět k rozvoji Evropské unie, posílit NATO, nebo jak rozvíjet vztahy s Ruskem, je dnes Zeman poloprázdnou nádobou, v níž najdeme jen ideje, které jsme slyšeli už před patnácti lety.
Za půl roku, kdy je prezidentem, si Zeman nenašel čas na cestu do Bruselu ani na setkání s evropskými lídry. Asi se vyčerpal vyvěšením unijní vlajky na Hradě. Zemanova cesta do Berlína, klíčová návštěva prvního půlroku Zemana v prezidentské funkci, skončila naprostým fiaskem, které se nepodařilo hradní kanceláři zakrýt i přesto, že cíleně zlikvidovala dříve normální novinářský doprovod na prezidentových zahraničních cestách.
Ze Zemanova setkání s "první dámou Evropy", kancléřkou Angelou Merkelovou, vyplynulo jedině to, že se Merkelová s prezidentem nebude chtít pokud možno už nikdy vidět. Trapně vyzněl i Hradem avizovaný "velký evropský projev" na Humboldtově univerzitě v Berlíně, který nebyl ani velký, ani evropský.
Nebát se prezidenta Zemana
Hlavní Zemanovou rolí na jeho zahraničních cestách na Slovensku, v Polsku, Rakousku a Německu tak bylo převážně lobbování za "české" podnikatele, kterými si zaplnil prezidentský speciál. A to takovým stylem a do té míry, že si člověk nemohl nepoložit otázku, kdo komu šéfuje.
Zemanův ministr zahraničí Jan Kohout jde ve šlépějích prezidenta a vlastně jen pokračuje ve své předchozí kariéře lobbisty (v česko-čínské obchodní komoře), a především pracuje na přeměně české diplomacie na ministerstvo podpory (Zemanem) vybraných podnikatelů. Nebo spíše podnikatelů, kteří společně s podivnou partičkou kolem SPOZ dotlačili Zemana až na Hrad. A která má zájem ho tam udržet co nejdéle a co nejvíce využít jeho potenciál.
Ten je však především v oblasti zahraniční politiky velmi ztenčený. Už v době, kdy byl ještě jako premiér Zeman při síle, nechával za sebe dělat zahraniční politiku téměř výlučně svého šéfa diplomacie Jana Kavana a on sám do ciziny cestoval jen málo. Teď to bude, vzhledem k jeho stále viditelnějším a rychle se prohlubujícím zdravotním problémům, ještě mnohem horší.
Omezit slábnoucího Zemana a jeho vliv v zahraniční politice státu by nemělo být vážnějším problémem. Stačí odvážná funkční nezemanovská vláda, která vzejde z příštích parlamentních voleb, i když kolem sebe Hrad a síly s ním spojené budou ještě pořádně kopat. V novém českém parlamentu bude proevropská a prozápadní většina, i kdyby volby dopadly podle scénářů, jež věští tvrdou porážku středopravicových stran. Zeman a jeho lidé nejsou její součástí, i kdyby do unijní vlajky zabalili celý Pražský hrad.
Půjde jen o to, zda v sociální demokracii zvítězí odvaha nebýt "zemanovskou" stranou, ale skutečně moderní evropskou levicí, která nemá důvod se špinit spojenectvím s neobrežněvovskými komunisty a nečitelnou SPOZ. Pokud budeme mít vládu v čele s takovou sociální demokracií, zvládne si poradit i s Milošem Zemanem, tak jako si zvládla před deseti lety poradit s Václavem Klausem.
Bude to vyžadovat velkou odvahu, ale nic jiného nezbývá, nemá-li v této zemi z odkazu Václava Havla zůstat jen letiště, z kterého se ostatně už dnes stále častěji létá směrem na Východ.
Protože to je to, oč tu dnes běží. A nejen v české diplomacii.
