Obnovu lázní lidé často přisuzují bohulibému rozhodnutí exprimátora Jiřího Kittnera. "Byl to ale hlavně tlak občanů na radnici, aby s chátrajícím objektem začala něco dělat," upozorňuje bývalá ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci Věra Vohlídalová.
Myslíte, že primátor Kittner a jeho ODS nemá tak velké zásluhy, jaké se mu přisuzují?
Nemá, přestože si to ODS dala do předvolební kampaně v roce 2010. Pravda je jen to, že Jiří Kittner měl nápad, aby se do lázní přestěhovala Oblastní galerie. Ten mu nikdo nebere.
Jak to tedy bylo?
Než začnu odpovídat, chtěla bych říci, že je moc dobře, že tento nádherný dům konečně ožije. Je skvělé, že tam bude galerie, je dobře, že se o tom často píše a vysílá v televizi a rádiu. Jenže...
Co myslíte tím jenže?
Třeba to, že by novináři měli pracovat trochu kvalifikovaně. Jak to, že se ve zprávách kolem lázní nikde neobjevilo, že se o záchranu lázní pokoušely už od roku 2000 občanské iniciativy? Tlačily na vedení města, aby s tou ostudou něco dělalo. Radnice neměla chuť se lázněmi zabývat, protože jí nepatřily. Vlastnil je podnikatel, který si na ně půjčil a nestaral se o ně.
Jak mám rozumět výrazu, že se o záchranu lázní pokoušely občanské iniciativy?
Nebyly to jen ony, ale například se o problému mluvilo i na mezinárodní konferenci v roce 2000 s názvem Agenda 21, na níž byly připomenuté architektonicky zajímavé budovy lázní v Žitavě, Jablonci a Liberci, které v tu dobu chátraly.
Někdy v tu dobu vznikla, tuším, na toto téma petice...
Je to tak. Ve stejném roce, kdy se konala konference, připravily neziskové organizace petici na záchranu libereckých lázní. Organizoval to Český svaz ochránců přírody a Česko-německé fórum žen. První zastupovala Květa Morávková, druhou já. Podepsalo ji šest tisíc lidí.
Co se dělo pak?
Nic, ale byl to začátek tlaku, který jsme na vedení města začali vyvíjet. Hledalo se řešení, jak by mohlo město objekt od podnikatele koupit. Na katastrofální stav budovy jsme upozorňovali při kulturních akcích a vodili do nich osobnosti, jako například písničkáře Honzu Buriana. Mluvili jsme s památkáři, architekty, stavaři a pracovníky magistrátu.
Nakonec vznikla skupina, která s tehdejším primátorem Kittnerem a zástupkyněmi občanských iniciativ hledala cesty, jak vrátit do lázní život. Požádali jsme primátora, aby povolil úředníkům cestu do partnerského města Augsburgu, kde rekonstruovali, také díky iniciativě občanů, secesní lázně.
O tom se dnes už neví. Asi jste měli špatné public relations.
Nešlo o to se zviditelňovat, ale zachránit lázně. V Augsburgu jsme prostudovali další příklady rekonstrukcí lázní po celé Evropě. Lázně opravovali i v sousední Žitavě. Potom se toho chytil magistrát a vytvořil Studii využití Městských lázní. Jejím cílem bylo najít nové využití, zachování cenné památky a získání budovy do vlastnictví města.
Za tři roky poté město lázně koupilo, ale to už je jiný příběh.
Ne tak docela, stále jsme byli, jak se říká, u toho.
Takže, happy end...
Nejen libereckých, ale i žitavských lázní, kde jejich rekonstrukce proběhla mnohem rychleji. Bylo to vítězství občanské společnosti, na niž se politici dívají skrz prsty. Je škoda, že nejen minulé, ale i nové vedení Liberce před tím zavírá oči a připisuje si všechny zásluhy.
