Petr Hauptmann se narodil 7. srpna 1946. Navzdory mizernému kádrovému profilu (otec byl politický vězeň) se mu podařilo vystudovat. Vysokou školu stavební skončil roku 1971 a nastoupil jako projektant do podniku, který rekonstruoval památkové objekty. Záhy po něm ovšem vedení chtělo, aby se stal členem KSČ. Hauptmann si raději našel nové místo u Ústřední celní správy.
Pracoval jako projektant budov: nesměl jezdit služebně do kapitalistické ciziny, nesměl vědět nic, co by souviselo se státním tajemstvím. Na přelomu 70. a 80. let v něm čím dál víc sílil pocit, že v komunistické diktatuře už nemůže žít: jeho ženu z politických důvodů šikanovali v zaměstnání, zdálo se, že normalizační režim vydrží na věky.
V říjnu 1982 se však Petrovi Hauptmannovi naskytla unikátní příležitost emigrovat; protože nikdo jiný nebyl po ruce, poslali ho nadřízení, aby jako náhradník za nemocného kolegu nastoupil do komise, která měla zkontrolovat most na hranicích s Německem: "Útěk byl překvapivě jednoduchý. Byli jsme se podívat na uložení mostu na české i bavorské straně, potok tvořil hranici, já jsem se na té bavorské straně nenápadně zdržel a už jsem se za ostatními nevrátil."
V západním Německu dostal inženýr Hauptmann bez obtíží politický azyl, k jeho emigraci se nicméně vázal vážný problém: v ČSSR nechal rodinu a představoval si, že manželku a děti dostane do svobodného světa prostřednictvím Červeného kříže. Jeho syn však vážně onemocněl, cesta za železnou oponu nepřipadala v úvahu, a tak se Petr rozhodl, že pojede zpátky domů. Do ČSSR dorazil v prosinci 1982, po dvou měsících.
Je to špionáž. Není co obhajovat.
Téměř rok byl Petr Hauptmann vyšetřován na svobodě: "Našel jsem si místo, začal jsem pracovat, a teprve 12. září 1983 mne příslušníci StB zatkli. Matka ten den slavila šedesátiny." Hned první den vazby mu advokátka, přidělená ex offo, oznámila: "Není co obhajovat. Budete souzen a odsouzen za špionáž. Byl jsem v šoku."
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Petra Hauptmanna zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum a Ústavu pro studium totalitních režimů. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a ÚSTR vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
V usnesení o zahájení trestního stíhání pak stálo, že Petr Hauptmann "v době svého nelegálního pobytu v NSR pracovníkům speciálních služeb NSR a USA vyzradil utajované skutečnosti." Obvinění bylo absurdní: za prvé Petr Hauptmann žádné "utajované skutečnosti" neznal (a znát nesměl), za druhé v Německu absolvoval pouze běžné azylové řízení. Přesto ho Městský soud v Praze (za předsednictví JUDr. Vladislava Šímy) poslal na deset let do vězení.
Soud se konal 8. až 9. února 1984. Poté byl Petr odvezen do Minkovic, kriminálu poblíž Liberce, který později "proslavil" případ poslance za KSČM, dříve komunistického bachaře Josefa Vondrušky.
Spadl jsem do jámy a musím to přežít!
Petr Hauptmann později vzpomínal: "Byla to pro mě šokující záležitost, zážitek jak z jiného světa. Věděl jsem, že jsem se ocitl někde, kam nepatřím. Minkovice, to byla věznice pro normální lupiče, zloděje a vrahy. A mezi nimi pár lidí jako já…Kamarády jsem vůbec neměl, s nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Říkal jsem si: spadl jsem do jámy a musím to přežít. A musím přežít tak, abych na tom byl zdravotně co nejlíp, abych psychicky neutrpěl a abych se neměl za co stydět. Naštěstí mne zavřeli v době, kdy už jsem přestal být pro jiné vězně sexuálně přitažlivý."
Nejdřív pracoval jako vězeň-skladník, ale pak po něm bachaři chtěli, aby za to, že má teplé a klidné místo, udával spoluvězně. Odmítl, a tak ho poslali do brusírny skla podniku Precioza, kde musel plnit tvrdé normy, od nichž se odvíjela výše kapesného nebo povolení dostat balíček. S několika dalšími "politickými" vězni prakticky nepřišel do styku.
Velká letní soutežNeziskové organizace Post Bellum a Pant, iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Vše na www.pribehy20stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století. |
Návštěvu příbuzných mu povolili jednou za půl roku: "Měl jsem zvláštní režim, u každé návštěvy byli dva estébáci, kteří hlídali, o čem se bavíme. Seděli jsme kolem stolu, osobní kontakt byl zakázaný." Na návštěvu směli vždy jen dva dospělí: "Když syn dospěl, musel jsem volit, koho pozvu: jeho, manželku, matku. Na to do smrti nezapomenu, to bylo šílené dilema."
Petr Hauptmann nebyl bit, ale trestali ho například korekcí, které se říkalo "díra": "Jednou se mě vychovatel zeptal: proč s námi, člověče, nespolupracujete? Vždyť byste se měl dobře. Řekl jsem mu, že se chci po návratu domů podívat do zrcadla. No a už jsem šel na díru." Přímé fyzické týrání nezažil: "Slovní šikanování ano, ale za dobu, co jsem byl v Minkovicích, mě nikdo nezmlátil ani jsem nic podobného neviděl. To se dělo na samotkách, kde nebyli svědci."
Po více než pěti letech, která prožil v Minkovicích, se komunistický režim zhroutil: "Naštěstí nám i v listopadu 1989 dovolili dívat se na zprávy v televizi. Když jsem na obrazovce viděl Karla Kryla, bylo mi jasné, že půjdu domů. Už jsem jen čekal, kdy to přijde." 16. ledna 1990 udělil nově zvolený prezident Václav Havel Petrovi Hauptmannovi milost.
