"Čekala jsem něco hodně šedivého a viděla jsem něco hodně šedivého. Moje představa se naprosto vyplnila," vzpomíná na první návštěvu republiky Marie Kinsky v rozhovoru pro magazín Ona Dnes. Psal se rok 1991.
Vizitka:Marie Kinsky (49) se narodila ve Francii a je tanečnice a pedagožka. Absolvovala francouzskou konzervatoř a univerzitu na Sorbonně. Dnes se věnuje především podpoře současného tance díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA, které v Česku založila. Je vdaná, má syny Jana Václava (1990) a Adriena (2002). |
Byl to pro vás šok?
Rozhodně, netušila jsem, že dlouhé období totality může tak moc poškodit mezilidské vztahy.
Co vás ještě překvapilo?
Že jsem neviděla lidem do očí. Všichni tu chodili tak, že měli zrak skloněný dolů k zemi. Kontakt mezi lidmi na ulici vůbec neexistoval.
Dnes je to jiné?
Naprosto, jste mnohem svobodnější a sebevědomější. Ten tlak a strach byl tehdy přímo cítit ve vzduchu.
Celý život se věnujete tanci. Kdo vás k němu přivedl?
Já si ho sama nevybrala. Vlastně za to může matka, která mě na něj v deseti přihlásila, protože se jí zdálo, že chodím příliš toporně. Myslela si, že mi pomůže v držení těla. Tehdy jsem samozřejmě nevěděla, že u něj zůstanu celý život. Chodila jsem na balet, ale zjistila jsem, že je sice technicky zajímavý, ale na umělecké úrovni mě nebavil.
Měla jste v deseti letech nějakou představu o svém povolání?
To jsem si myslela, že budu lékařka, ale nešla mi moc matematika, což byla překážka. Ve Francii je ten předmět klíčovým oborem pro další studium. K tanci jsem vždycky inklinovala, tančila jsem každý den a chodila na konzervatoř při střední škole. Nakonec jsem u něj zůstala a stal se mojí profesí.
Souhlasili rodiče?
Daleko snáz to přijala rodina mého manžela, mít umělkyni v rodině bylo pro ně něco nového, zajímavého. Přestože se moje rodina zajímá o umění, nebylo běžné, aby se jím někdo živil, takže nadšení nebyli a musela jsem si kvůli tomu na studia na Sorbonně vydělávat sama. A ani na škole to nebylo vždycky lehké, protože mě někteří profesoři nechtěli nechat projít k titulu. Podle jejich názoru jsem to nepotřebovala.
Proč ne?
Být z aristokratické rodiny pro ně znamenalo, že stejně nikdy nebudu pracovat. A oni navíc byli tak naivní, že mi to i řekli. Představy některých lidí o životě šlechty mě dost překvapily.
