"Otec generál v Moničině knížce stojí jakoby bokem, na pozadí událostí. Ale ze střípků vzpomínek se skládá osobnost, jakou jsme dosud neznali, či spíše neměli možnost poznat," poznamenal server dziennik.pl. Kdo taky mohl tušit, že přísně upjatý generál v temných brýlích, kontrolující každé gesto, odevzdává celou výplatu manželce a prosí ji o kapesné, aby si mohl zajít k holiči?
Knížka generálovy dcery "Towarzyszka Panienka" (Soudružka Slečna) nijak nehájí otcovo rozhodnutí z 13. prosince 1981 vyhlásit v zemi válečný stav a pozavírat do internačních táborů předáky nezávislých odborů Solidarita, ohrožujících mocenský monopol komunistů. "Není tu ani étos, ani patos," zdůrazňuje autorka v předmluvě. "Každý, kdo čeká velebení či politickou obhajobu, jak se sluší na dcerku komunistického diktátora, se smí cítit rozčarován," dodává.
Vzpomínky začínají okamžikem, kdy pětiletá holčička houpe nohama na zadním sedadle služební limuzíny otce, tehdy ministra obrany, a začíná tušit, do jak zvláštního postavení se dostala. Ačkoliv Monika mnohokrát opakuje, že její rodina nebyla žádný zvláštní případ.
Křest u kadeřníka
Otec, většinou duchem nepřítomný, myslící stále na služební povinnosti a ustupující ženám v domácnosti, dcerku hýčkal a rozmazloval, což kompenzovala svou přísností "extravagantní a narcistní" matka, podléhající spíše tanci než mateřským instinktům. O to významnější roli sehrávala babička Helena.
Právě ta nechala holčičku pokřtít: "Křičela jsem, vzpouzela jsem se. Pak jsem se ptala, kde jsme to byly. Babička řekla, že u kadeřníka. Ale když jsem vyprávěla rodičům, že holič měl dlouhou černou sukni a poléval mě vodou, babička se vyděsila: 'Vojta mi urve nohy od zadku, ta malá vše vykecala,' šeptala zoufale." Ale rodiče usoudili, že si Monika vymýšlí.
Důvěrnosti, které se z generála dosud nepodařilo žádné novinářce vypáčit, Monika "servíruje jako na tácu". Knížku tak lze vnímat jako svérázný pramen, ale i jako sbírku klepů, jaké si vyprávějí přítelkyně u kávy."Je to příběh normální rodiny, která uvízla v dějinách, psaná z hlediska nejprve dítěte, pak dívky a nakonec zralé ženy. S odstupem a ironií," pochválil recenzent.
Ohlasy na internetu kypí ironií i zlobou: "Prima povídání, prima chlapík, dobrý křesťan a vlastenec. Můžeme být na něj pyšní," zní jeden názor. Asi dobromyslný oproti vzkazům: "Vyřiď tátovi, že rošt v pekle čeká!" či "Už dávno měl viset". Nechybí ani upozornění, že "Moniko, váš otec nikdy nebyl komunistický diktátor", ale ani odsudek, že prý "stejné bláboly roky píše dcera Heinricha Himmlera".
