Aktuální dění totiž názorně ukazuje, jak si s těmi dějinami nevíme rady. Ano, je čtyřiadvacet let po pádu komunismu a Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) existuje pět let.
Za tu dobu se v jeho čele vystřídali čtyři ředitelé a nyní přijde pátý. Rada ústavu se ve středu rozhodla odvolat dosavadního ředitele Daniela Hermana. Pět let, pět ředitelů.
Odvolaný ředitel Daniel Herman
Ten první byl příliš kurážný. Ten druhý příliš svázaný s minulostí (paradoxně s tou, kterou měl jeho ústav zkoumat), třetí byl příliš mladý a ten, který právě skončil... Zdálo se, že docela dobrý. Situaci na ústavu uklidnil. Jenže to jsou právě ty české dějiny: nic v nich evidentně není takové, jak se zdá.
Co vše lze zaštítit Masarykem
Poslední ředitel byl odvolán po sérii zmatených výtek, prohlášení a po podivné debatě (bez zástupců ústavu), kterou zorganizovala Masarykova demokratická akademie, úzce napojená na ČSSD. Pořádat debatu o budoucnosti instituce a nepozvat jejího ředitele... je to vůbec možné?
Pět ředitelůPavel Žáček (historik) Jiří Pernes (historik) Zdeněk Hazdra (historik) Daniel Herman (bývalý katolický kněz) Pavla Fóglová (překladatelka) |
Ale ano, v Česku se vždy rozhodovalo někde v zákulisí a z temných sekretariátů přicházela podivná přání (rozuměj: příkazy). Někteří sociální demokraté se evidentně rozhodli, že budou pokračovat v této tradici. A co víc, dějiny si budou napříště řídit sami. Vycházejí zřejmě z logiky, že radu Ústavu pro studium totalitních režimů volí Senát. A když oni mají v Senátu většinu, mohou si zvolit i radní a pak ... pak už si stačí vzít ty neslavné, ironické a smutné dějiny jako rukojmí.
V pořadí třetí šéf úřadu - historik Jiří Pernes
Ústavu pro studium totalitních režimů se vytýkalo mnohé. Jistě to nebyla bezchybná instituce, ale výtky, se kterými přišli levicovým Senátem nově zvolení radní, by byly leckdy směšné; kdyby za nimi nebylo cítit to podivné opojení mocí. Představte si úřednici z archivu nebo mladíka, za kterým není nic vidět, který nenapsal žádné knihy, jak má najednou (pravo)moc radit takovým osobnostem, jako je ředitel Daniel Herman či jeho zástupce historik Eduard Stehlík. Nebo jednoho z nich dokonce odvolat. Je to tradiční vítězství české malosti.
Jak nás zhodnotí příští generace?
Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Jistě mnohý připomene, že ústav prosadili svého času pravicoví politici (v době, kdy Senát ovládali oni) a sociálních demokratů se neptali.
První ředitel ústavu, historik Pavel Žáček
Ale cožpak je ústav (potažmo dějiny) namířen proti ČSSD? Na Masarykově univerzitě mě učil profesor Jaroslav Mezník, někdejší disident a sociální demokrat, který svého času prosadil bohumínské usnesení zakazující ČSSD spolupráci s komunisty. Byl to úžasný člověk s nadhledem, který z dějepisu dobře věděl, že nadbíhání komunistům se vždy nakonec obrátilo proti sociální demokracii. Vždyť mezi sociálními demokraty bylo mnoho odbojářů proti komunistickému režimu, a to jsou kapitoly, na které tato strana může být pyšná.
Je dobré se občas zastavit a zamyslet se, jak bude naše kroky hodnotit budoucnost. Co si naši následovníci za dvacet či padesát let řeknou? Je nepochybné, že pokus ovládnout minulost (řízený, jak se zdá, z kanceláří Lubomíra Zaorálka a Jiřího Dienstbiera) se jednou stane také minulostí a bude podroben historickému zkoumání a logicky i kritice. Možná tyto kroky budou vysvětlovány bezbřehou touhou po moci, která vede některé politiky z Lidového domu ke vstřícnosti komunistické straně. Pokud jsou sociální demokraté, kteří si myslí, že s komunisty je třeba spolupracovat a ne zkoumat jejich zločiny, netuší, že se svým způsobem mohou stát jejich spoluviníky. Pacifikováním Ústavu pro studium totality se totiž tyto zločiny nijak neumenší a už vůbec nezmizí.
Minulost, jakou si zasloužíme
Historik Zdeněk Hazdra
Překvapivé a bezdůvodné odvolání současného ředitele, který po době větších či menších zmatků instituci zklidnil a stabilizoval, je tak další český historický paradox. Ukazuje, že dějiny totality neskončily v roce 1989, že naše neslavná minulost se někdy jen jednoduše a plynule mění v neslavnou přítomnost. Nic víc.
Na druhé straně; dějiny v rukou skupinky lidí, která by je snad jednou chtěla ovládat, či dokonce nabízet v rámci směnných politických obchodů, nás mohou přimět k větší pozornosti a bdělosti. Neměli bychom i přemýšlet o zákonném rámci pro instituci, která má být na politicích nezávislá? Neměli bychom se více o naši historii zajímat?
Vždyť i pro minulost platí, že ji můžeme mít jen takovou, jakou si zasloužíme.
