"Text vznikl tady v institutu, podílel se na tom samozřejmě i pan prezident," řekl iDNES.cz pracovník institutu Petr Macinka. První komentář se zabývá půjčkou deseti miliard eur, o které rozhodli ministři financí států EU minulý týden (více čtěte zde).
Institut zmiňuje, že půjčka je vzhledem k počtu obyvatel Kypru výrazně vyšší než částka, kterou v květnu 2010 dostalo Řecko. "Výmluvné je i srovnání s Českou republikou. Půjčka stejné velikosti by u nás musela být 125 miliard euro, což je podle dnešního kursu 3 197 miliard korun," uvádí se v komentáři.
EU se podle institutu zcela neskrývaně stává transferovou unií, která redistribuuje peníze z jedné země do druhé. "Novinkou je, že o 'zdanění' nerozhodla země sama, ale daleký – v případě Kypru skutečně daleký – Brusel. To je ztráta suverenity v minulosti neznámá. Je to revoluční krok, který je pro další země EU a jejich občany varováním," stojí v textu.
Sídlo Institutu Václava Klause na pražské Hanspaulce
Klausův tým také vzpomíná na euforii, kterou na středomořském ostrově zažil několik dní po vstupu Kypru do Unie v květnu 2004. Upozorňuje i na dlouhotrvající problémy kyperské ekonomiky.
Politické komentáře Klausova institutu se budou týkat aktuálních témat, nebudou však mít pravidelnou periodicitu. "Další se objeví v řádu několika dnů," doplnil Macinka, který před tím působil v tiskovém odboru Hradu.
Institut sídlí v zámečku v Praze na Hanspaulce, který prezidentovi zajistil finančník Petr Kellner. Ředitelem institutu je Klausův prezidentský kancléř Jiří Weigl, který však bude několik měsíců na Hradě zaučovat svého nástupce Vratislava Mynáře. V institutu bude působit i Klausův tajemník Ladislav Jakl (více čtěte zde).
IVK ke kyperské krizi a jejímu bezprecedentnímu řešeníPolitický komentář č. 1 ze dne 18. 3. 2013 Třetí den od vstupu Kypru do Evropské unie – 3. května 2004 – přijela delegace českého prezidenta na státní návštěvu Kypru. Setkala se s euforickým nadšením a výroky „Jsme v Evropě“, „Vstoupili jsme do Evropy“. Snažili jsme se jim vysvětlovat, že jsou „pouze“ v Evropské unii, protože vstoupit se dá do člověkem vytvořené instituce, což je EU, nikoli do světadílu. Tam se vstoupit nedá. Brutální rozdělení země a hlavního města působilo deprimujícím dojmem, ale jinak země na první pohled nevypadala špatně. Ekonomické, resp. finanční problémy této malé ostrovní země, která má jen 839 000 obyvatel a která má nadměrně své velikosti rozvinutý bankovní sektor a patří mezi daňové ráje (členství v EU s tím nic neudělalo!), však trvají už delší dobu. Kyperská ekonomika se na počátku 21. století, tedy před vstupem do EU v roce 2004 a do eurozóny v roce 2008, těšila relativnímu zdraví, založeném na rychlém rozvoji sektoru služeb, na poměrně kvalifikované anglicky hovořící pracovní síle a na relativně nízkém veřejném dluhu. To se však začalo rychle měnit po přijetí eura a s ním spojeném přílivu laciných úvěrů z EU a vkladů z Ruska. Neregulovaný bankovní sektor v daňovém ráji mohutně expandoval a několikanásobně svým rozměrem přesáhl velikost kyperské ekonomiky. Všeobecná vlna nerealistického optimismu snížila míru úspor, prohloubil se schodek běžného účtu platební bilance a bublina zdvihla ceny na realitním trhu. Právě do realit a aktiv v Řecku směřovala velká část investic kyperských bank. Přestože krizi roku 2009 ustal Kypr v porovnání s ostatními zeměmi evropského jihu relativně dobře (HDP kleslo jen o 1,9 %), tzv. řecká krize a její důsledky zasáhly kyperské banky velmi silně. Zatímco v roce 2008 byla na Kypru míra nezaměstnanosti 3,8 %, dnes je to 13 %. To je největší nárůst v Evropě. Státní dluh Kypru je 86,5 % HDP, u nás polovina. Když jsme se naposledy setkali s kyperským prezidentem, již naznačoval potíže, které – podle jeho slov – nelze vyřešit bez pomoci EU, což se rozhodnutím ministrů financí EU v pátek večer, 15. března 2013, skutečně stalo. Kypru bylo přislíbeno 10 miliard euro (ač chtěl 17,5 miliardy), ale jedná se o další peníze od Mezinárodního měnového fondu. Novinkou je, že Kypr byl poprvé v historii záchranných balíčku EU přinucen zavést daň z vkladů ve výši 6,75 % (která se u vkladů nad 100 000 euro zvyšuje na 9,9 %). Tato „daň“ je vlastně konfiskací peněz, to je třeba říkat narovinu. Vede to k několika závěrům: 1.EU se zcela neskrývaně stává transferovou (či fiskální či finanční) unií, která redistribuuje peníze z jedné země do druhé, neboli od občanů jedné země k občanům země druhé. To nebylo předvídáno ani v zakládajících Římských smlouvách v roce 1957, ani v Maastrichtské smlouvě v prosinci 1991, ani v Lisabonské smlouvě z roku 2009. Do takové unie jsme 1. května 2004 – stejně jako Kypr – nevstupovali. 2.Půjčka se ve výši 10 mld euro rovná 56 procentům kyperského HDP, což převyšuje ekvivalent půjčky, kterou v květnu 2010 dostalo Řecko ve výši 109 miliard. Řecko má skoro 13krát větší počet obyvatel. Aby to byla relativně stejná půjčka, muselo by tehdy dostat 128 miliard. Výmluvné je i srovnání s Českou republikou. Půjčka stejné velikosti by u nás musela být 125 miliard euro, což je podle dnešního kursu 3197 miliard korun. Bylo by to 271 % českého státního rozpočtu na rok 2013 (čili téměř trojnásobek) a byla by to zhruba hodnota českého HDP. Čísla jsou to obrovská. 3.Evropská unie prvně sáhla na peníze jednotlivých lidí (i firem) uložené v bankách. Technicky to nazvala dodatečným, jednorázovým zdaněním, ale nabízejí se i slova jiná, taková, která mají na jazyku ti, kteří mají přijít o své peníze. Ve skutečnosti jde o zásadní otřesení důvěry trhů i veřejnosti v možnost sanace Kypru i celého jihu eurozóny. Důsledky ponesou další země v problémech i euro samotné. Dotkne se to jak peněz Kypřanů, tak i cizinců, včetně Čechů, kteří také vytvářeli své firmy na Kypru a vyhýbali se placení daní u nás. Na konci roku 2012 mělo 1094 (!) českých firem mateřskou firmu na Kypru. Uložit peníze v bance, která není v pořádku, a v bance v zemi, která není finančně v pořádku, je však riziko, kterého si každý měl být vědom. Je to moudrost obecná, ale je to moudrost, které by si měl být ještě více vědom každý, kdo prožil finanční a hospodářskou krizi let 2008 – 2009 a kdo sleduje dnešní dluhovou krizi eurozóny. Problémů jižní části eurozóny, tedy zemí kolem Středozemního moře, si přece musel všimnout každý. Něco se – i s vklady a účty jednotlivců – dříve či později stát muselo. Takové či podobné řešení problému bylo nevyhnutelné a každá země měla mít takové nouzové řešení připraveno. Novinkou je, že o „zdanění“ nerozhodla země sama, ale daleký – v případě Kypru skutečně daleký – Brusel. To je ztráta suverenity v minulosti neznámá. Je to revoluční krok, který je pro další země EU a jejich občany varováním. V evropské antidemokratické unifikaci byl udělán další velký krok. Institut Václava Klause, 18. března 2013 |
