Americké jednotky přesně před deseti lety už startovaly motory - a kdyby se George Bush tehdy dočetl, jak to celé dopadne, věřil by, že se mu do počítače vloupala al-Káida. Nápad převálcovat Saddámův Irák byl nejhloupějším rozhodnutím, jaké kdy Američan učinil od chvíle, kdy se jakýsi Charles McCoy rozhodl proplout Niagaru připoutaný na saních.
Ničemu to neposloužilo a jemu už vůbec ne. To platí pro oba.
Přes chaos, který dnes panuje na Blízkém východě a okolí, je už dnes obtížné dohlédnout, jak odlišné to byly tenkrát časy. Tálibán v Afghánistánu vypadal jako minulost, Írán měl ještě strach, v Egyptě a Tunisku nebyli islamisté, Amerika vesele posílala zajatce na výslech do Sýrie k pochopům Bašára Asada, Kaddáfí se chystal spolupracovat...
Představa, že Irák po svržení Saddáma Husajna bude majákem svobody, tak se to opravdu říkalo, díky níž demokracie projede Blízkým východem jako kombajn polem, dnes vypadá jako vtip. Je to tam totiž horší než tehdy. Představte si, že by v roce 1955 varovalo americké ministerstvo zahraničí obchodníky před návštěvou Německa, že musí mít ozbrojenou ochranku a že jim hrozí nebezpečí únosu či zabití, protože "početné povstalecké skupiny včetně SS zůstávají aktivní".
Přesně tohle teď najdete na webové stránce State Departmentu. Jen je tam místo SS napsáno al-Káida. Anebo tohle: zatímco tehdy Američané považovali za "extrémně nebezpečné místo" pro diplomaty pouze Afghánistán, nyní přibyl Irák, Jemen, Libye a Pákistán, evakuována byla Sýrie, omezeny Tunisko a částečně Egypt. Tohle nevypadá, že by to na Blízkém východě bylo stále lepší.
Není to tak, že Irák přímo vyvolal otřesy okolí, ale bez Iráku by USA měly schopnost je víc kočírovat.
Nejhorší na tom všem totiž je, že porazily i sebe. Můžeme stokrát říkat, že svět bez Saddáma je lepší. A že si to zasloužil. Ano zaprvé, ano zadruhé. Ale zní to jako výmluva. Tím válku nikdo nezdůvodňoval. Prvotní hřích lži o jeho zbraních hromadného ničení (od počátku nevěrohodné: jak to najednou tak dobře věděli, když celých dvanáct let předtím, kdy mohli šmejdit po Iráku, nic nevěděli?) podrazil nohy tomu málu pozitivního. Pak přišla neschopnost, irácké vlastní krveprolití a celkové fiasko.
To se muselo projevit. Ve sníženém sebevědomí Ameriky, ve stažení se do sebe, ztrátě víry ve vlastní úsudek a možnosti, neochotě jednat venku rázně a neochotě ostatních naslouchat. Kdo teď naivně vyčítá Americe, že neskočí na Bašára, Kima a další, měl by vinit i sebe, že ji tehdy vytleskával, aby skočila na Saddáma.
