Minulý týden v pátek měl Stanislav Eliáš smělý plán. Vypravil se z Jihlavy na Hrad. Napsal báseň k inauguraci prezidenta Miloše Zemana. Nechal ji vytisknout a zatavit do plastu ve velkém formátu. Chtěl dárek předat přímo nové hlavě státu.
Stanislav Eliáš se rád setkává se známými osobnosti, kterým dává své básně. Tady se to povedlo s první dámou, Livií Klausovou.
V holdu Zemanovi mimo jiné stálo: "Posvítí si na všechny lumpy, oni by nás vysáli jak pumpy." Nakonec ovšem báseň osobně prezidentovi nepředal.
"Nedostal jsem se k němu, blízko pouštěli jen Zemanovce se šálama na krku. My ostatní jsme museli být až za nimi," popsal šestapadesátiletý Eliáš. Odradit se nenechal. S psaním básniček rozhodně nepřestane.
V Jihlavě je Stanislav Eliáš známá postava. Nechybí u žádné významnější události a pokaždé k ní složí verše a předává je hlavním účinkujícím.
Hlavní hvězda mezinárodního festivalu dokumentů
Loni vystupoval i na slavnostním zahájení a zakončení mezinárodního festivalu dokumentů v Jihlavě. Přišel tam tradičně s básničkou a pořadatelé ho zapojili do programu v mysliveckém duchu. Sbíral tam se zmijovkou na hlavě a s košíkem v ruce houby mezi umělými stromy. Také přebíral ceny za filmaře, kteří se na slavnost nedostavili.
A když v jedné jihlavské restauraci natáčel kuchař Zdeněk Pohlreich svůj pořad, přispěchal tam Eliáš také a hned se ocitl před kamerou. V televizi pak recitoval, že Pohlreich vaří lépe než babička a honí kuchaře, kteří vaří na páře.
"Vždy, když se doslechnu, že se chystá nějaká akce, tak napíšu za čtvrt hodiny básničku a jdu tam. Jen tak, pro dobrou náladu, abych udělal někomu radost," směje se veršotepec.
Stanislav Eliáš je rodák z Jihlavy, vyrůstal u hlavního nádraží. Vyučil se zedníkem a dvacet let dělal na stavbách. Řemeslo později kvůli špatnému zdraví opustil. V pubertě dívkám verše neskládal. První báseň napsal až ve dvaapadesáti jako otec tří dětí a nastávající dědeček.
Počáteční básně nebyly veselé. Měl po několika operacích, ležel v nemocnici a napsal svoji první ohlasovou báseň o životě: Až já tady nebudu. Po zotavení z nemoci už psal radostněji.
Překvapení k narozeninám: Ondřej Vetchý u Eliášů doma
Verše věnuje známým hercům, zpěvákům či politikům, s nimiž se i fotografuje. Básničky dává i své lékařce a její zdravotní sestře. Napsal: "Do ordinace k nim přijde i moje skvělá tchyně. Dají jí vždy na tlak prášky bílé." Nezapomněl ani na zubaře.
Básničky píše i na zakázku. "Když jsem ležel v nemocnici, tak pán z vedlejší postele chtěl napsat něco k narozeninám švagrové. Tak jsem mu vyhověl."
Eliáš napsal k padesátinám herci Ondřeji Vetchému, jihlavskému rodákovi. Potkal ho v nemocnici v den, kdy jeho syn slavil osmnáctiny. Herce na chodbě poprosil, jestli by k nim nezašel domů.
Jako klaun Eliáš láká návštěvníky pod šapitó cirkusů.
"Ondřej Vetchý ochotně souhlasil a šel k nám domů na Henčov. Říkal, že ještě dárkem k narozeninám nikdy nebyl. Syn měl ohromnou radost," zavzpomínal.
Básník nyní pracuje jako obsluha parkoviště nad supermarketem Billa. Brigádně vypomáhá i cirkusům, které má rád. Převleče se třeba za klauna a láká jihlavské diváky pod šapito.
A sní o tom, že jeho sbírka Básně Staníkovy hlavičky jednou vyjde knižně. "O peníze mi nejde. Jen bych chtěl, aby udělala radost hodně lidem," říká.
Propisku bere do ruky pokaždé, když se v Jihlavě stane něco neobvyklého. Například když ze zoo utekl malajský medvěd Wang, Eliáš napsal:
"Policajti ho chytli a hned to na něj píchli. Dali mu dvě injekce, aby ho strčili zas k milence. Už je zase v ohradě, kdo ví co ho napadne."
