Jana Hrubá učí už dvanáct let. Původně přitom učitelkou být nechtěla. Pak ale začala na Vinohradech a dnes je třetím rokem na Základní škole Gajdošova v Židenicích. Podle jejích žáků by si takovou vyučující zasloužil každý.
Co vás vedlo k tomu dát se na učitelskou dráhu?
Byla to úplná náhoda. Učitelkou jsem být nechtěla, ale po ukončení vysoké školy jsem dostala nabídku na škole na Vinohradech, kde se učilo i v angličtině. To mě zaujalo a už po dvou měsících mi bylo úplně jasné, že učitelství je povolání pro mě.
V čem přesně spočíval ten zlomový okamžik?
Zalíbil se mi kontakt s dětmi. Je to něco úžasného. Vůbec se nejedná o jednotvárné povolání. Když člověk chce, udělá si ho napínavým a může se naučit spoustu nových věcí a od dětí načerpat mnoho síly, energie i nápadů.
Možná právě díky tomuto přístupu vás přihlásily do soutěže...
Obecně máme na Gajdošově velmi aktivní děti. Mají i školní parlament, odkud také vzešel tento nápad. Uspořádaly hlasování, které jsem těsně vyhrála.
Co následovalo? Jak vypadaly přípravy?
V krajském kole Zlatého Ámose v podstatě o učitele vůbec nejde. Musely se připravit hlavně děti, které sepisovaly přihlášku. Bylo nutné zdůvodnit, proč si myslí, že bych měla být nominovaná, a co se mnou zažily za zajímavé věci.
Co to konkrétně znamenalo?
Připravily si obhajobu, která měla ospravedlnit to, že do soutěže patřím. Protože jsem učitelkou historie, půjčily si historické kostýmy a udělaly fotomontáže, kde mě znázornily například jako první ženu římského senátu. A na porotu tím vším zapůsobily.
Přihlášky od dětí jsou na webu veřejně dostupné. Žáci tam zmiňovali, že vždycky budou vzpomínat na váš nápad s lakováním nehtů. O co přesně šlo?
Jsou třídy a třídy. Některé jsou bádavé a tiché, některé zase překypují energií a tu je potřeba usměrňovat. Musela jsem u jedné z takových vymyslet něco, co je zaujme a dostane do kolen. Aby nemluvili a měli motivaci zůstat potichu, konkrétně se to týkalo klučičí části. Pohrozila jsem jim, že kdo bude třikrát do hodiny napomenut, tomu nalakuju nehty narůžovo. Jenže oni to mají prostě v krvi a nevydrželi to, takže s nalakovanými nehty opravdu odcházeli. Byli z toho nadšení a fotili se, dokonce za mnou běhali a ptali se, co bude příště.
A co jste vymyslela?
Praktikovali jsme ještě modré šminky a teď musím zase přijít na něco dalšího.
Postupujete zároveň do semifinále celostátního kola Ámose. Plynou z toho pro vás nějaké povinnosti?
No jejda, teď je to na mně. Musím si připravit sebeobhajobu a nejhorší je, že se mnou nemůže jet můj tým. Součástí mají být i psychologické a všeobecné testy. Ale budu se snažit, z Brna tam dlouho nikdo nebyl a dostala bych se ráda někam dál.
Za dvanáct let jste odučila spoustu dětí, vyzkoušela spoustu metod... Mění se nějak jejich vztah k učení a učitelům?
Není to horší ani o hodně lepší. Ale rozhodně se to mění. Když jsem byla ještě já sama na základní škole, neustále jsem chodila domů s nějakými poznámkami. Byla jsem rozverné a zvídavé dítě. Dnes už se ale za to, jak jsem se chovala, poznámky nedávají, spíše naopak. Například mým učitelům vadilo, že si čtu pod lavicí, když už mám hotové úkoly. Dnes, když už má dítě hotovo, sama mu tu knihu dám i s pracovním listem. Říká se tomu individualizace výuky. Nebo jsem příliš diskutovala s učiteli, což se nyní také podporuje.
Vy dáváte za něco poznámky?
Ne, u nás ve škole je nedáváme.
