Je to zvláštní paradox - největší lidový hněv proti korupci se zvedne přesně v tom okamžiku, když se konečně objeví vláda, která proti korupci něco dělá. Možná ne dost, možná ne zcela efektivně, ale je to první vláda, která bere boj proti korupci vážněji a u které začínají být zřetelné první výsledky tohoto tažení.
Počet vyšetřovaných i souzených případů stoupl nejen co do množství. Ruka zákona sáhla i do sfér nejvyšších, viz případ Rath. Běží řada případů okresního a krajského formátu, na které oko médií už tolik nedozírá jako na ty velké centrální aféry. Padla už i řada rozsudků, některé ve zbytečné tichosti, jiné s velkou slávou.
Běží však také případy himálajského rozměru - Gripeni, Panduři, mostecké uhlí. To jsou miliardové kauzy, jejichž těžiště je za vlád ČSSD, za vlády Fischerovy a rozlézají se až k liknavému dnešku. Je fakt, že některé spící případy ženou vpřed orgány činné v trestním řízení v jiných zemích, ale už se pohyb přelévá i k nám domů a začíná působit některým osobám nepříjemné pocity. Končícímu roku právem náleží visačka Rok proti korupci.
Co soud, to názor
Jistou šmouhou na té slávě je nejistá kvalita rozsudků. Viz případ Bárta, Škárka a kol. Kde jeden soud korupci vidí, druhý nikoliv. Velký rozdíl v pohledech různých soudních úrovní je znepokojující. Často vede k pocitu, že to soudy s pány nahoře nějak koulí podle politických kritérií, jindy se mluví o korupci zabydlené přímo ve skladu práva a spravedlnosti.
Řada případů, které zasáhly do policie i do soudnictví, to snad i potvrzuje. Proč to lidi tak hněvá, když by je ten nástup moci proti korupci měl vlastně těšit? A mělo by je také těšit, že policie, soudnictví i vláda ženou konečně protikorupční boj vpřed. Nejvíc korupce asi bylo v době, kdy byly žaloby proti korupci vzácné, kdy se i křiklavé případy odkládaly či strkaly za soudní skříň.
Ale nedivme se, dnešní vyšetřování a odhalování někdy skutečně šokuje. Mnoha lidem je to málo. Vidí korupci i v této vládě, ostatně se o ni někteří ministři podivně otřeli, už ministry nejsou, nálepka po nich na vládě zůstala. Opozice si představuje vládní koalici jako kdákající křepelku, která chce odlákat lovce ze stopy.
Opoziční stopy zahladit nejde
Ale stop je spousta i po opozici z dob, kdy vládla. Její dnešní kritika by zněla přesvědčivěji, kdyby se pořádně podívala sama na své náhlé politické zbohatlíky, na krále drzého zbohatlictví Grosse, na své poslance, ministry, kteří dnes sedí na velkých majetcích z politického nebe spadlých.
Ale tak se u nás nepostupuje. Korupce není občanská zbraň. Není chápána jako něco hnusného, nemravného a zavrženíhodného, nýbrž jako šikovný klacek na konkurenci. A naopak, korupce u nás bývá vysvětlována jako intriky nepřátel, jako cílená kampaň (co to proboha je?).
Sám Rath (celkem bezvýznamná ryba, důležitá jen svým politickým postavením, ale banální způsobem a velikostí lupu) říká, že mu nepřátelé proměnili víno v peníze, protože on je bojovník proti korupci. Dětinskost jeho výmluv mohla pobavit, však ty výroky kandidují na větu roku, ale není v tom sám. Co on křečovitě a hloupě, to desítky jiných obratně a s elegancí.
Nachytali se všichni...
Věci veřejné, známé vyháněním cizí korupce, mají s korupcí samy nejeden problém. Podpořil je muž za finanční podvody odsouzený. Radek John, král vší politické hlouposti, to vysvětlil kolosálně. VV vzaly od podvodníka jeho osobní, poctivé peníze. Kradené peníze z podvodníkovy firmy, za které byl odsouzen, by si od něj nevzaly.
Ale spravedlivě: Kocourek, ekonomický specialista, peníze odkláněl od exmanželky. I to je výrok roku. ČSSD postupuje citlivěji: dělá, že korupčník nikdy nebyl členem ČSSD, protože ho právě vyloučila.
Přehled různých postupů, jimiž se politické strany snaží vyrovnat s korupcí bez poškození vlastní karoserie, by byl pestrý. Jedno v tom rejstříku ale chybí všem – vědomí, že proti korupci v politice je předběžná obrana velmi obtížná, zato následná likvidace padoucha je velmi snadná. Má být krutá, razantní, rychlá.
Že straníci někdy kradou, voliči pochopí. Ale nepochopí, proč se korupce v lůně stran spíš skrývá než trestá. Až političtí předáci pochopí, že rychlé a účinné tresty korupčníkům stranám neškodí, nýbrž prospívají, bude nám lépe. Dosud argument "udělejte to nějak nenápadně, hlavně nepoškodit stranu" všeobecně platí a situaci zhoršuje.
A poučení radikálům: už Hus a jeho věrní proti korupci bojovali vší silou. Odpustky, obchody s obročími, nájem far, to vše byl důležitý hnací moment husitské revoluce. Té revoluce, která vedla k ohromným krutostem, k ničení a boření, proti němuž byla šmelina s farami a odpustky úplné nevinné nic. Tak tedy boj proti korupci ano, ale bořit proto demokracii?
