V Česku je krátce, jako první hráč tmavé pleti v extralize si však už v Chomutově užil rasistických pokřiků. "Takové věci mě nemůžou rozhodit. Jsem v pohodě," říká 24letý Kanaďan, který v minulé sezoně nastřádal v NHL 49 bodů.
Do Liberce vás přilákal jeho kapitán Petr Nedvěd. Jaké je hrát s ním v jednom týmu?
Petr Nedvěd je pro mě legenda, v dětství jsem jeho výkony sledoval a obdivoval. Jsem moc rád, že si můžu zahrát s hráčem takového kalibru. Pár zápasů jsme dokonce nastupovali ve stejné lajně, než nás trenér rozdělil.
Bílí Tygři jsou na spodku tabulky. Není vám líto, že nehrajete za tým, který naopak hraje nahoře?
Víte, pro mě to není zas tak podstatné. Mým hlavním cílem je udržet se v dobré formě pro start NHL. Jsem vděčný Liberci, že mě pozval do týmu, a udělám všechno, abych mu pomohl.
Jak si zvykáte na extraligu?
Je to velice kvalitní soutěž a hrají tu hokejisté, kteří mají zkušenosti z NHL. Teď při výluce je to samozřejmě ještě výraznější. Vzhledem k větším hřištím tady máte mnohem víc času na to se rozhodnout, co na ledě uděláte. Ale já už jsem na začátku sezony hrál druhou německou ligu v Crimmitschau, takže už jsem měl čas se tomu přizpůsobit.
Co soudíte o těch, co na vás v Chomutově pokřikovali „opice“?
Neumím česky, takže jsem jim nerozuměl. To jsem se dozvěděl až později. Nedělám z toho žádnou vědu. Takové věci se prostě stávají a já se jimi nenechám rozhodit.
Urazilo vás to?
Urážlivé to bylo, ale já s tím nic nenadělám, tak se tím nemá cenu zabývat. Je to za mnou, jsem v pohodě. A bavme se o něčem jiném.
Dobře. Těšíte se, až si v extralize zahrajete proti Jaromíru Jágrovi?
Moc. Hrál jsem s ním celou minulou sezonu ve Philadelphii. Je to fajn člověk a neskutečný hráč. A hodně mě toho naučil.
Potyčka mezi plzeňským obráncem Martinem Frolem (vlevo) a Waynem Simmondsem z Liberce.
Wayne Simmonds, kanadská posila v dresu extraligového Liberce
Co třeba?
To, jak si umí pokrýt puk a málokdo mu ho dokáže sebrat. Pozorně jsem ho sledoval, byla to velká škola.
Jak se vám žije v Česku?
No je to jiné než doma. Hlavně v tom, že nikoho pořádně neznám – jen kluky z kabiny. Samozřejmě mi je nejbližší Chris Stewart, můj kamarád, který se mnou do Liberce přišel. S ním a jeho snoubenkou trávím hodně času.
Vy tady přítelkyni nemáte?
Ne, ona zůstala v zámoří, studuje na univerzitě.
Nestýská se vám?
Samozřejmě, že jo. Ale nejspíš za mnou brzy přijede, takže to není tak zlé.
Jak v Liberci trávíte volný čas?
Slyšel jsem o tom, že tady máte zábavní centrum Babylon, tak se tam asi vypravím. A Praha taky není daleko, takže se chystám prohlédnout si její památky.
Kdo vás vlastně přivedl v dětství k hokeji?
Na bruslích jsem stál poprvé, když mi byly tři roky. Táta mě každou sobotu bral v mém rodném Scarborough na kluziště. Samozřejmě jsem taky padal a táta mi vždycky říkal: „Koukej vstávat, já tě zvedat nebudu, už jsi velký kluk.“
A hokej pro vás byla jasná sportovní volba?
Naprosto. V životě jsem neuvažoval o ničem jiném. V dětství jsem samozřejmě zkoušel víc sportů: hrál jsem baseball, basket, ale hokej vždycky převážil. Mám to štěstí, že se můžu profesionálně věnovat něčemu, co mě strašně baví. Je to až neuvěřitelné, protože takových lidí není mnoho.
