V dálce se začíná ozývat juchání a výskot krojované chasy. "Tož děvčata, doufám, že víte, jak se nabízí ve Vracově koláčky. To musíte ten plný taléřek přisunout pod nos, a než si někdo stačí vzít, rychle s ním ucuknout a posunout dál," dává ještě narychlo v legraci instrukce obsluze jeden z mužů v bleděmodré zástěře.
V ruce drží tácek naplněný štamprlemi domácí slovácké slivovice. Asi šest jeho kolegů kmitá kolem rozlévání demižonu plného bílého vína do koštovaček. Připravených je ho na sto padesát litrů. "A navrch ještě patnáct litrů slivovice," hlásí chlapi, kteří mají za úkol roznášet krojované chase i stovkám zvědavců u cesty něco pro zahřátí. Adrenalin pod návratím malovaného domu plným talířů napěchovaných koláčky začíná prudce stoupat.
Ještě víc je ho ovšem cítit v obývacím pokoji. Třiadvacetiletá stárka Magdalena Preisslerová je totiž o hodovém víkendu v Mekce krojovaných hodů v celé republice - ve čtyřapůltisícovém Vracově - pod stejnou palbou pohledů jako třeba britská princezna. Za zataženou záclonou se jí tak se sílícími zvuky řízné dechovky tep nekontrolovaně rozběhne.
"Kdy mám otevřít to okno? Už?" ptá se nervózně okolo stojících žen budoucí krizová manažerka. Na sobě má pět naškrobených, utažených kulmovaných sukní, dozdobených jednou červenou a navrch ještě bílou vyšívanou zástěrou. Naškrobené a vycpané rukávce jsou velké jako dva fotbalové míče.
"Ještě vydrž, řekneme ti," uklidňují stárku okolo stojící ženy v krojích.
Za moment zastaví konečně hodový průvod čítající rekordních šest set šedesát krojovaných s téměř hodinovým zpožděním před domem. Rozjařená vracovská chasa pak kompletně zablokuje jeden z hlavních tahů folklorního městečka na jihu Moravy. Královna letošních hodů přiznává, že má ze sóla v okně, kdy se musí předvést snad dvěma tisícům přihlížejících, docela strach.
"Tluču, tluču, otevřete, nechal jsem klobúček u děvčete,"… ozývají se už pod zavřeným oknem první tóny tradiční hodové písničky z hrdla mladšího stárka Martina Presa. Záclona se konečně rozhrnuje. Před otevřené okno se pak postaví sympatická hnědooká stárka, která ma jako jediná ze všech žen v krojích na hlavě korunku a věneček z červených mašlí. "Nevzal, nevzal, můj stárečku, visí tam v komůrce na hřebíčku…" zazpívá více než stokilovému muži deroucímu se pomalu do okna sebejistě stárka.
Její matce i babičce, která ještě při oblékání svých dvou dcer a čtyř vnuček do nádherných vracovských krojů uvázala také na čtyřicet vracovských šátků, padá v ten moment kámen ze srdce. "Zvládla to," oddechnou si všichni, když obývákovým oknem "propadne" konečně stárek do útrob obýváku. A zatímco na ulici vytáčejí krojovaní sóla a na židlích za hlasitého zpěvu zvedají s pohárky vína stárky i obsluhu, pod návratím začne ten správný mumraj.
Asi pět tisíc vláčných tvarohových vracovských koláčků padá do chasy i do diváků před domem jako do studní. "Jsou tak dobré, že si je lidé berou rovnou po třech," hlásí obsluhující ženy, které nestíhají doplňovat talíře. Víno i slivovice tečou proudem.
Asi po hodině se pak téměř nekonečná krojovaná masa dává za hlasitého výskotu znovu do pohybu. Tentokrát už míří i s vracovským věncem do tamní sokolovny, kde se bude tančit a zpívat až do rána. "Mám na nohou asi stoleté boty a jsou mi velké," směje se ještě při odchodu do čela průvodu stárka.
V neděli se ženatými stárky vyrazí do průvodu kolem Vracova nanovo. A ráda. Městečko proslavené svými císařskými hody s věncem a káčerem si totiž po tomto víkendu může připsat další nečekaný rekord, kterého byla i ona součástí. "Krojovaných totiž bylo v sobotu díky nádhernému počasí o sto padesát víc než loni. Kdo má doma kroj, ten ho vytáhnul," byla vysokou účastí krojované chasy mile překvapená i Zita Řičicová, která je jednou z organizátorek největších hodů nejen na jihu Moravy, ale teď už v celé republice.
