A hlavně strýček Hugo má jako ropný magnát spoustu peněz, které neváhá příbuzným rozdávat po barelech, aniž po nich něco důležitého chce. Tedy jen maličkost: že ho budete uznávat za hlavu vaší široké famílie.
Za Argentinu zaplatil část státního dluhu, Jamajce vybudoval dálnici, Bolívii fotbalová hřiště, v Nikaragui nechal zřídit elektrárnu, Kubě postavil na nohy celou ekonomiku. Tak by se v seznamu santaclausovského nadělování dalo pokračovat až na další stránku.
Nemluvě o tom, že mnohým ze současných vládců poloutajeně zasponzoroval volební kampaň. Kvůli takové štědrosti už se i pro lídry početnějších zemí vyplatí, že mu budou říkat novodobý Bolívar. Tento Chávezův slavný krajan se počátkem 19. století po svrhnutí panovníků z Madridu snažil o sjednocení španělsky mluvících exkolonií. Samozřejmě takové Spojené státy jihoamerické by vedl on.
V tom ho chce napodobit venezuelský autoritář, který se o svých krocích na mezinárodní scéně radí s diktátorem ve výslužbě Fidelem Castrem. Nespoléhá na sílu zbraní, ale na ekonomické a propagandistické nástroje. Vytvořil regionální banku, která by osvobodila Latinos od nutnosti půjčovat si u gringů. Založil zpravodajský kanál Telesur, který má konkurovat CNN a dívat se na světové události latinskoamerickýma očima.
Existuje dokonce i projekt společné měny sucre, která se jmenuje po dalším hrdinovi z bojů za nezávislost. Vše je samozřejmě zaplaceno ze zásob venezuelské ropy, jejíž cena naštěstí pro Cháveze začala růst právě v době jeho nástupu k veslu a umožnila mu velmocenskou politiku, která sotva třicetimilionové zemi nepřísluší.
Jenže stejně jako ztroskotal Bolívarův projekt, tak je v dnešních dnech nereálná unie teritoria na jih od Rio Grande. Přes ustavičné proklamace o bratrství, společném jazyce, historii a kultuře nikdo mimo prezidentský palác v Caracasu o nějaké hlubší spojování nestojí. Existují různá menší integrační uskupení, která však mají ještě světelné roky daleko přerůst v obdobu Evropské unie, natož USA.
Jednotliví lídři jsou zvyklí na to, že během svého mandátu jsou ve své vlasti takřka všemocnými pány. Představa, že by jim poroučel někdo z Caracasu, se jim příčí stejně jako komandování z Washingtonu.
Pokud se jim vnitropoliticky nehodí Chávezova angažovanost, ukážou mu velice rychle, že jeho skutečná moc je omezena hranicemi Venezuely, tak jako se to stalo v případě Peru či Mexika. Ale jakmile je potřeba, škemrají u strýčka Huga o nějakou finanční laskominu a uvedou v platnost imperativ: Jen ho nechte, ať si hraje na Bolívara. Hlavně když to sype. A sypat to bude dalších šest let, protože Chávez se chce nesmazatelným způsobem zapsat do dějin, a na to je mu Venezuela přece jen malá.
