Ve středu 2. května 1945 v půl osmé večer uslyšeli obyvatelé vysočinských vesnic Pustá Kamenice a Čachnov ohlušující výbuch. V nedalekém lese Pekelci najel vlak plný německých vojáků na nálož, kterou tam připravili ruští partyzáni. Zvědavce z okolí, kteří se na místo přišli podívat, Němci chytili a zabili je. Vojáci pak také stříleli z kulometů do Kamenice. Zbloudilá kulka prolétla také skrz chalupu, kde u okna seděl nemocný Jan Mareš. Kulka ho zasáhla přímo do srdce.
Už jen málokdo může o této události z konce války vyprávět. Žijí dva: Josef Mareš, synovec zavražděného chalupníka a předseda jednoho místního JZD, bývalý komunista Čestmír Vaško z nedaleké Krouny. "Slyšel jsem výbuch a střílení. Němci pročesávali les, ale to už partyzáni utekli. Byla tma, takže vojáci se postříleli navzájem," popisuje Vaško událost, o které se zmiňuje kronika uložená ve Skutči.
Jak popisuje událost skutčská kronika"Měli 3 mrtvé a 18 raněných. Lidi, které postihli poblíže, přivedli k vozům. Václav Hvězda z Čachnova (bydlil na pile) a jeho 15letý synovec Jiří Pospíšil šli do Pusté Kamenice na májovou pobožnost. Stali se podezřelými, že měli zablácené boty. Prosili velmi, aby je nechali, ale Němci je zastřelili. Třiatřicetiletý řezník v Pusté Kamenici Ladislav Sodomka byl přiveden, vyloupli mu oči, zohavili ho a pak zastřelili. Se Sodomkou se běžel na příhodu podívat Jaroslav Dostál z Čachnova. Tyto lidi po nějaké chvíli od vlaku pustili a na louce je zastřelili, jako by na útěku." |
Rodina Jana Mareše žila v domku v Pusté Kamenici v menším domku u potoka. Josef Mareš, který se na sklonku války chystal do kostela jako ostatní vesničané, tam bydlí dodnes. "Ruský partyzán se schoval v křoví u sousedů. Všichni byli vyplašení. Strýce zabila náhodná kulka přímo před očima jeho dětí, které s ním seděly u stolu. Ještě prý vstal, došel ke dveřím a skácel se," vypráví Josef Mareše.
A dodnes si pamatuje i další drastický příběh ze stejného dne. Němci zabili i místního řezníka, který se na místo výbuchu zašel podívat. "On se tam šel jen podívat, co se stalo. A vojáci ho zohavili a zabili. Nedlouho před tím se přitom vrátil z koncentráku, kam ho zavřeli snad kvůli nějaké šmelině. Po válce se jeho smrt vyšetřovala ale to víte, všichni Němci už byli pryč," dodává.
Ani po válce ale nezažila Marešova rodiny příjemné chvilky. Vlastnila totiž tří hektarová pole, které komunisté znárodnili. "Nikdo tady z vesnice nechtěl do družstva. Furt se jen schůzovalo. Přijížděli chlapi z kraje a přemlouvali nás, abychom založili JZD. Táta mi umřel. Na práci jsme byli jen já a maminka. Každý raději ze zemědělství utekl," říká Mareš, který pětatřicet let pracoval v nedaleké Poličce jako železniční výhybkář.
Když přijeli Sověti, raději jsem emigroval
Pohnutý osud má za sebou i Čestmír Vaško, komunista, který jedno z místních JZD vedl: "Stále mi někdo něco vyčítal. Třeba že jsme nestihli sklidit len. Za všechno jsem mohl jenom já. To bylo k nevydržení. Tak jsem to položil a šel do Prahy," tvrdí dnes Vaško, který nakonec v roce 1968 nastoupil do pražského podniku Průzkum půd.
Naplno prožíval uvolnění během Pražského jara: "Všichni jsme věřili v komunismus s lidskou tváří. Když pak přijely sovětské tanky, odmítl jsem prohlásit, že jsem byl pomýlený," říká Vaško, který se nakonec po okupaci rozhodl emigrovat do západní Evropy. Koupil si lístek s Čedokem, kterému se prý říkalo emigrační, a zůstal v západním Německu. Doma nechal ženu a čtyři děti: "Byli jsme s manželkou v krizi, přemlouval jsem ji, ať jede se mnou, ale nechtěla."
Vaško doufal, že jim komunisté dovolí cestovat. Jakmile pochopil, jak se mýlil, začal plánovat návrat. Zatím ve Stuttgartu vstoupil jako civilní zaměstnanec do služeb americké armády u ženijního útvaru: "Opravoval jsem topení v kasárnách, sepisoval nosnost německých mostů. CIA pochopitelně zajímalo, co vím o československé armádě. Když jsem jim řekl, že jsem tam sloužil před 13 roky, smáli se, že to už je jaksi pasé," vypráví Vaško, který se nakonec 11. srpna 1977 vrátil zpátky do komunistického Československa za rodinou.
Dostal příslib okresního chrudimského soudu, že nebude potrestán. Na to ale StB nedbala. "Asi čtrnáctkrát jsem musel na výslech. Vždycky začínali: ´Rodné příjmení vaší matky!´ To jsme se pak s mukly smáli, takhle začínali vždycky. Sepsali 1 176 stran o mé údajné špionáži a dostal jsem čtyři a půl roku vězení," dodává Vaško.
Příběhy 20. stoletíPříběh Čestmíra Vaška a Josefa Mareše zmapovali lidé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
