"Tak vítej u nás!" hlaholí na mě na nádraží v Sajnšandu Pavel Muroň a usmívá se od ucha k uchu. Třicetiletý Ostravák se zubí v podstatě pořád a já záhy pochopím, že bez koňské dávky optimismu by zde vydržel jen stěží. Sajnšand je zapadákov na okraji Gobi, hrstka paneláků a jurt utopená v nezměrném moři kamenité pustiny.
Náš člověk v GobiPavel Muroň (*1982) vystudoval v Ostravě politickou a kulturní geografii. Tři dny po státnicích odjel do Anglie, kde dva roky pracoval na farmě. Rok strávil v Kamerunu a téměř stejnou dobu pracoval v Thajsku, kde pomáhal uprchlíkům z Barmy. V roce 2009 nastoupil do organizace Člověk v tísni a odjel do Angoly budovat zemědělské projekty. V Sajnšandu je už více než rok. Člověk v tísni postavil kousek za městem malou farmu, na které se místní obyvatele učí pěstovat zeleninu a ovoce. Projekt má za cíl snížit nezaměstnanost v řídce obydleném kraji, který je rozlohou větší než Česká republika (o farmě čtěte více zde). |
"Je to taková mongolská Karviná. Čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, alkoholismus, domácí násilí," vysvětluje mi Muroň po cestě z nádraží. Nevesele působí i omšelý panelák po ruských vojácích, ve kterém bydlí. "Normálně máme schody podělané a pomočené, všude se válí flašky. Teď ale byly volby, tak tu uklidili," říká a vede mě tmavou chodbou do svého bytu.
Samota tíží
"Nejvíc mi vadí, že jsem tady sám," stýská si Muroň a říká, že je zřejmě jediný běloch v celém kraji. Když zjistil, že zde s angličtinou nemá šanci, chopil se slovníku a během měsíce ovládl základy mongolštiny natolik, že dokázal pozvat jednu servírku na rande.
Jejich romance ale dlouho nevydržela. Začal se setkávat s nepřátelskými pohledy žárlivých Mongolů a jeho dívka si prý také vyslechla své. Zanedlouho se s ním kvůli reakci okolí přestala stýkat. Mongolové jsou totiž už po několika pivech velmi agresivní a rvačky jsou tu na denním pořádku.
"Jednou týdně si zajdu na diskotéku, tam se ale začne tančit v 22:15 a za hodinu a půl je konec a jde se domů. Mongolové, se kterýma se dám do řeči, ze mě většinou po prvním pivu začnou tahat peníze. Dám si pár piv a jdu domů," popisuje český poustevník kulturní vyžití na jihu Mongolska.
Párky? Nemáme
Další věcí, na kterou si musel zvykat, je jídlo. "To je průšvih. Vaření je můj velký koníček, tady ale prostě není z čeho vařit. V obchodech neseženete běžné věci jako jsou párky, šunka nebo normální sýr," smutní Muroň. "Maso je tu jen skopové, koňské, kozí nebo velbloudí, místní zeleninu mají dva měsíce v roce, po zbytek roku jen čínskou bez chuti. Pokud si chcete dát presso, tak musíte až do Ulánbátaru a to je jedenáct hodin vlakem," dodává.
"Občas si uvařím velbloudí guláš, ale to maso má syrovou chuť, takový zvláštní kopanec," líčí své gastronomické počiny. Mongolská strava je velmi tučná, typickým jídlem je například skopová polévka s kousky loje nebo masité taštičky zvané chúšúry, z kterých odkapává horký tuk. Muroň vzpomíná, že za první tři měsíce pobytu v Sajnšandu přibral osm kilo.
Život mu ztrpčuje i extrémní počasí. V Gobi panují od října do dubna kruté mrazy, pravé léto trvá jen dva měsíce. "Na jaře se přiženou písečné bouře zvané šoró. I když doma ucpu všechny okna a dveře, tak za několik minut na všem leží nekolik milimetrů jemného písku. Pak přijdou přívalové deště a v srpnu udeří čtyřicetistupňová vedra. A v říjnu už je zase mráz," popisuje nelítostné klima Muroň.
Hvězdy nad hlavou
Život v poušti ale má také své výhody. "Stačí si vyjet za město a setkáte se s neuvěřitelnou pohostinností. Jurty pastevců jsou pro návštěvníky vždy otevřené, každý dostane najíst, napít a ještě misku ajragu na cestu," líčí sympatický Ostravák, který už pracoval například v Kamerunu nebo Angole.
Gobi dokáže být krutá, má však své neopakovatelné kouzlo. "Docela se zajímám o kameny a tady na vás z písku každou chvíli vykoukne nějaký polodrahokam," říká Muroň a ukazuje slušnou sbírku chalcedonů, fluoritů, ametystů a křišťálů na svém stole.
"Každý turista, který tudy projíždí, je pro mě požehnáním. Odchytím ho a vyjedeme si do pouště. Grilujeme maso na velbloudím trusu, popíjíme pivo a pozorujeme hvězdy. Nikdy jsem neviděl tak krásnou noční oblohu jako tady," líčí Muroň kouzlo nocí pod mongolským širákem.
V prosinci jeho dobrovolné vyhnanství v Gobi končí. Bůh ví, kam ho osud zavane příště. "Po Mongolsku bych rád vyjel do nějaké klidnější a osvícenější země někde v Africe nebo jihovýchodní Asii," říká Pavel Muroň.
