Jan Kubiš a Josef Gabčík po prozrazení úkrytu v kryptě spolu s dalšími pěti muži po boji s mnohonásobnou přesilou jednotek SS zemřeli. Msta nacistů ihned zasáhla také Pavlovičky. V koncentračních táborech skončili v roce 1942 Petřkovi sourozenci a rodiče.
"Byla to apokalypsa, jako vidění z posledního soudu," popsala Osvětim po desítkách let knězova sestra Jiřina Petřková. Z dvanáctičlenné rodiny jich válku přežilo jen šest.
Bratr Jiřiny Petřkové Vladimír se ovšem coby pražský pravoslavný kněz do protinacistického odboje zapojil ještě před atentátem. Spolu s dalšími lidmi vydával za války pronásledovaným Židům falešné křestní listy a zachraňoval je tak od koncentračních táborů. A už předtím se navíc v roce 1938 dobrovolně přihlásil do armády k obraně hranic. Na tu však kvůli Mnichovské dohodě nedošlo.
Vrcholem Petřkova hrdinství však byla péče o parašutisty, mezi něž patřil i Gabčík s Kubišem, kteří 27. května 1942 zabili obávaného vládce protektorátu Reinharda Heydricha. Ti se totiž následně schovávali právě v Petřkově kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Kněz parašutistům i vynášel provizorní záchod
"Kaplan Dr. Petřek, který celou péči o atentátníky a agenty organizoval, šel ve své osobní pomoci těmto osobám až tak daleko, že chodil vlastnoručně vyprazdňovat vědro s exkrementy, které sloužilo jako nouzový záchod," píše se například v jedné z tehdejších zpráv gestapa.
Úkryt parašutistů však Němci odhalili kvůli zradě dalšího výsadkáře Karla Čurdy. Kostel v Resslově ulici 18. června 1942 oblehly jednotky SS. Všech sedm Čechoslováků tu po zhruba šesti hodinách boje s mnohem lépe vyzbrojenou přesilou zemřelo. Ve stejný den byl zatčen i Petřek, jeho rodina v Olomouci se o tom dozvěděla až z novin.
"Byla to strašná rána, obávali jsme se o něj. Věděli jsme, že osud má zpečetěný. To byly kruté zážitky, nerada na to vzpomínám. Dokud jsme byli doma, byli jsme jako rodina naprosto jednotní. Fandili jsme Vládíkovi. Přáli jsme mu, aby prošel tím peklem jako hrdina a aby některé lidi nepotopil. Ale on se zřejmě držel. Nás nikdo nevyslýchal," vylíčila Petřková.
Vyprávění Jiřiny Petřkové si lze poslechnout zde |
Ve svých vzpomínkách, které pro sdružení Stopy paměti zaznamenal jeho předseda a zároveň olomoucký fotograf Jiří Doležel, Petřková uvádí, že je bratr od své odbojové činnosti oddělil. Nic bližšího o ní nevěděli.
"Když došlo k atentátu, přišly pak Lidice a strašné represálie. Byla to doba úzkosti. Tehdy byly nějaké svátky a Ládík byl doma. Fofrem potom odjížděl. Nevím, z jakého důvodu, snad to byla nějaká zpráva," doplnila Petřková.
Jeho čin jsme pokládali za samozřejmost, napsal po válce bratr
Jejího bratra, na jehož mučení se chodil dívat i protektorátní státní tajemník K. H. Frank, nacisté v jeho třiatřiceti letech popravili 5. září 1942 v Praze-Kobylisích. Byl při tom klidný a odhodlaný.
Při svém posledním kázání tři dny před zatčením přitom mluvil právě o hodnotě mučednictví v životě církve i národa. Prezident Edvard Beneš mu pak v květnu 1946 udělil in memoriam Československý válečný kříž.
Ve spárech olomouckého a brněnského gestapa nicméně skončil v létě 1942 i jeho otec Josef Petřek se svou ženou a osmi již dospělými dětmi. Nacisté se tak mstili za Vladimírovu pomoc parašutistům. Zatčení se z deseti sourozenců díky těhotenství vyhnula jen nejstarší Marie. Ostatní skončili ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim.
Josef Petřek tady zahynul v únoru 1943, jako poslední po matce a části sourozenců pak zemřel bratr Miroslav. Studenta medicíny, jenž ve vězeňských nemocnicích zachránil stovky životů, Němci ubili při pokusu o útěk v červenci 1944.
Své vzpomínky na děsivé události sepsal po válce další z bratrů Petřkových Emil, kterému se podařilo přežít. "Otec v koncentráku až do poslední chvíle vzdoroval všemu utrpení a nikdy ho neopustila víra ve vítězství. Čin, který vykonal bratr Vladimír, pokládali jsme jako on sám za samozřejmou povinnost příslušníka českého národa, a také tak jsme jeho důsledky nesli," poznamenal Emil Petřek.
