V den vypuknutí povstání, 5. května, začal pražský rozhlas vysílat výzvy spojencům k okamžité pomoci. Ten den se na všech letištích v Británii, kde sloužili Čechoslováci, rozběhla horečná činnost. Zvažovaly se možnosti, plánovaly trasy přeletů, připravovaly zásoby střeliva, paliva, náhradních dílů. 6. května byla pro všechny naše stíhací jednotky vyhlášena pohotovost a začalo vyjednávání se spojenci.
Ve stopách českých letců z AnglieJako malou připomínku komplikovaného návratu našich letců z Anglie v srpnu 1945 poletí tuto neděli (pokud to počasí umožní) skupina historických jednomotorových letounů po stejné trase. Odlet do Británie je již v pátek. Tento let všichni jeho účastníci vnímají jako hold všem, kteří bojovali za naši svobodu, položili za ni své životy a také těm, kteří za to, že proti nacistům bojovali v Anglii, byli následně komunistickou diktaturou vražděni, zavíráni do vězení nebo nuceni znovu opustit svoji vlast. Další podrobnosti o celém letu najdete na stránkách Ramrod 2012. Pokud se chcete výpravy zúčastnit s vlastním strojem, přihlaste se zde. O průběhu letu pak najdete on-line reportáž na Technet.cz. |
Ještě 7. května byla naděje. Sice již ne pro všechny, ale alespoň 312. stíhací peruť měla se svými Spitfiry přeletět do Plzně, v té době již osvobozené americkou armádou, a odsud vzlétat nad Prahu.
Piloti již byli upoutáni v kabinách a v 17:45 měli jít do vzduchu. Britská média druhý den dokonce přinesla zprávy, že naši letci odletěli domů.
Bohužel již tehdy hrál Sovětský svaz svoji politickou hru o ovládnutí Evropy a do Prahy nesměl nikdo jiný než Rudá armáda, bez ohledu na možné ztráty mezi českým obyvatelstvem.
Pro Čechoslováky v Anglii to byl deprimující a ponižující pocit. Již podruhé během několika málo let rozhodli politici o tom, zda mohou či nemohou bojovat o svoji zem. A opět to byli politici z jiných zemí než z té jejich.
Naši lidé v Anglii
Odešli bojovat za svoji vlast v době, kdy naprostá většina národa rezignovala a smířila se s osudem. Do bojů s nacisty se zapojili jako první a aktivní bojové operace zakončili jako poslední. V počátečních obdobích druhé světové války byli jedinými bojujícími zástupci naší země.
V tehdejších tuzemských médiích byli často označováni jako dobrodruzi nebo zaprodanci Velké Británie, kteří nepochopili chod dějin a staví se proti spojené Evropě. Díky jejich krvavým obětem bylo neexistující Československo opět vnímáno jako spojenec a naší politické reprezentaci se dostalo uznání. Přesto byl jejich návrat do vlasti plný hořkosti a velká část z nich cítila, že jejich návrat se již některým politikům příliš nehodí. Někteří z nich tak raději rovnou zůstali ve Velké Británii.
Řeč je o našich letcích, kteří během druhé světové války sloužili v britském královském letectvu.
První bitvy ve Francii
V září 1939, v době německého útoku na Polsko, se dostali do bojů jako první právě letci. Bylo jich málo, létali na zastaralých strojích, ale bojovali. Ve Francii, která byla po strašlivých obětech první světové války a létech vlády socialistů v morálním rozkladu, tvořili naši letci významnou část jejích vzdušných sil. Naši stíhači dokonce v počtu dosažených vítězství patřili k těm nejlepším a jména jako Vašátko nebo Peřina jsou nesmazatelně zapsána v této smutné kapitole země galského kohouta.
Alois Vašátko a František Peřina, dva nejúspěšnější českoslovenští stíhači v Bitvě o Francii. První z nich zahyne v boji v roce 1942, druhý přežije, ale již v roce 1948 musí ze své vlasti, tentokrát před komunisty, znovu uprchnout.
Po ústupu z Francie, ihned po svém zařazení do řad RAF, se naši stíhači i bombardéři zapojili do probíhající Bitvy o Británii. Po jejím, pro spojence úspěšném, konci posádky 311. perutě bombardovaly Německo a později likvidovaly nepřátelské ponorky. Stíhači sváděli vzdušné souboje při doprovodech spojeneckých bombardérů, ale útočili i na pozemní cíle.
Řada letců působila u britských jednotek jako noční stíhači nebo u letecké dopravy. Všichni dělali vše pro to, aby porazili nenáviděného nepřítele a věřili, že své bojové úsilí přenesou i na území republiky. Jejich sny se blížily svému vyvrcholení na konci dubna 1945. Bohužel, přišlo kruté procitnutí.
Každý z našich veteránů, se kterým jsem kdy měl možnost mluvit, mi potvrdil, že jejich snem bylo vrátit se do vlasti a vyhnat okupanty. Bojovat se zbraní v ruce, tedy to, v čem jim bylo v roce 1938 politiky zabráněno. Počátek roku 1945 byl vyvrcholením této touhy. Velkoněmecká říše byla drcena ze všech stran, na východě již Rudá armáda stála na jejím území, stejně tak i na západě, kde to byla anglo-americká vojska a jednotky jejich spojenců.
Naši vojáci v té době měli i zbraně, které se těm německým vyrovnaly, a zkušenosti, kterými většinu svých protějšků překonávali. V případě našeho exilového letectva byli k nasazení v závěrečných bojích nejlépe připraveni stíhači, kteří měli velké zkušenosti s přímou podporou pozemních jednotek. Naopak nasazení naší bombardovací perutě, která se v rámci Velitelství pobřežního letectva specializovala na boj s německým námořnictvem, bylo téměř vyloučeno.
Generál Janoušek (druhý zleva v první řadě) nejvyšší velitel našich letců v RAF po jejich návratu do Prahy. Tehdy ještě netušil, že již za pouhé tři roky ho komunisté uvězní na dlouhých dvanáct let. Foto: archiv Jan Máče
Moskva: Nepovolujeme gen. Janouškovi přistání v Praze
Po skončení války v Evropě všichni očekávali, že se budou moci ihned vrátit domů. Ihned neznamená v případě téměř dvou tisíc osob, které tvořily naše letecké jednotky v rámci RAF, řád hodin. Vše bylo nutné naplánovat. Štábní důstojníci pracovali naplno a 14. května byly detailní plány přesunu dokončeny. Mezitím se vyjednávalo se Sověty a zde nastal problém. Navíc začalo být zřejmé, že důstojníci a politici, kteří do vlasti dorazili s Rudou armádou, o jejich přítomnost nijak zvlášť nestojí, zvlášť když ještě nejsou obsazené všechny lukrativní posty.
Třicátého května v Praze proběhla přehlídka Československé obrněné brigády, která bojovala na západě. Po skončení přehlídky se však jednotka musela urychleně vrátit zpět do americké zóny. Přestože od skončení bojů již uplynul téměř měsíc, z Prahy stále nepřicházely žádné zprávy. Mezitím do Prahy doletělo několik jednotlivců z Anglie a jejich zprávy byly spíš zneklidňující.
Rusové, kteří veleli na Ruzyňském letišti, zakazovali našim řídícím na věži komunikovat s našimi letadly, která přilétala z Anglie a celkově měli navrátilci pocit, že ani nejsou ve vlastní zemi. Velitel našich letců v Anglii, generál Janoušek, po tom, co nikdo nereagoval na jeho telefonáty, telegramy a ani žádosti o možnost přistání, odletěl na vlastní pěst do Prahy.
V Praze se sice setkal s prezidentem Benešem, ale současně obdržel telegram z Moskvy: "Nepovolujeme gen. Janouškovi přistání v Praze." Celá nanejvýš trapná situace se nakonec dala do pohybu až v druhé polovině července. Teprve 25. července mohl v Ruzyni přistát první bombardovací Liberátor 311. perutě.
Trasa, po které se v neděli vydá skupina historických letadel. Přistání v Seppe je nutné z technických důvodů. Naši letci v roce 1945 zde nepřistávali. Jejich cesta končila na Ruzyni, kterou tehdy ovládala Rudá armáda.
Konečně domů. Proti bylo počasí
Po nekonečném období průtahů, dva měsíce poté, co byli připraveni vzlétnout na pomoc bojující Praze, směli naši stíhači vyrazit na cestu domů. 7. srpna ráno tak z Manstonu odstartovalo 54 československých Spitfirů. Během plánovaného mezipřistání v Německu na letišti Hildesheim se výrazně změnila meteorologická situace a snížená dohlednost donutila československé stíhací křídlo zůstat na území poraženého nepřítele.
O autoroviMilan Mikulecký Spolu s generálem Františkem Peřinou a akrobatickým pilotem Martinem Stáhalíkem založil v roce 2000 neziskovou organizaci Historická letka republiky Československé. Vzorem je britská Battle of Britain Memorial Flight. V rámci organizace vznikla například věrná replika letounu Avia BH-5. Letoun poprvé vzlétl v červnu 2007. Historická letka RČS se tak stala prvním, komu se v Čechách i v bývalém Československu podařilo postavit a zalétat věrnou repliku historického letounu. |
Po dlouhých šesti dnech, kdy domov byl již tak blízko, se konečně počasí umoudřilo a 13. srpna po více než dvou hodinách od startu z Hildesheimu se pod našimi letci objevila Praha.
Smůla pronásledovala i další skupinu stíhačů. Celkem dvanáct Spitfirů již brzy ráno 21. srpna stálo s běžícími motory na dráze letiště Manston. V ten okamžik se ale spustil tak intenzivní déšť, že bylo nutné start zrušit a tato skupina vyrazila po trase Manston - Eindhoven - Achmer - Grafendorf domů do Prahy až 24. srpna. Jako poslední a jako jediní bez problémů po cestě přistály 8. září na pražské Ruzyni čtyři Spitfiry, které z Manstonu odstartovaly v 11:20 a po jednom mezipřistání v Achmeru přistály doma v 17:20.
Přelet na delší vzdálenost, jako je ta z Velké Británie do Česka na letounech, které nejsou vybaveny pro létání podle přístrojů, není jednoduchá věc ani dnes. A o to víc nebyla jednoduchá v roce 1945. Navíc ve skupině, kde za snížené viditelnosti hrozí nebezpečí srážky.
