"Chceš říci, že zkorumpovaný tam nebyl jen jeden a že jsi to byl ty?" odpoví otázkou jeden z posluchačů v pyšném přesvědčení, jak dobře odhadl skutečnost.
"Kdepak. Pracoval tam opravdu jen jeden nezkorumpovaný člověk - ale rozhodně jsem to nebyl já," zazubí se bývalý člen policejního oddílu.
Kdo chce, může tento příběh prohlásit za kec. Ale upřímně, copak je někdo, kdo nezná ani jednu historku o malém "každodenním uplácení"? Kdo třeba neslyšel o odpuštění nějaké pokuty za "neoficiální dar"? A kdo neví o úřednících, kteří nápadně zarputile odmítají vydat nějaké rozhodnutí či potvrzení a přitom nenápadně pomrkávají? O fotbalových rozhodčích, kteří při zápasech žáků inkasují sud piva?
Úplně vidím, jak všichni ti lidé, kteří berou zmíněné drobné, se pak sejdou v hospodě a začnou nadávat na poměry. Jak ti nahoře kradou. Jak se zlí politici nechávají korumpovat. Jak je to v té naší zemi hrozné. A vůbec.
A pak si dají další sklenici...
Tento obraz je dobré si připomenout právě dnes, kdy zatčení Davida Ratha a žádost o vydání Vlasty Parkanové dodávají řečem o zlých pánech nahoře munici pro permanentní nadávání. Cožpak jiní lidé "dole" neuplácejí nebo úplatky neberou?
Aby bylo jasno, nezpochybňuji, že vysoká česká politika a státní správa vykazují v rozšířené míře prvky korupcí zavánějícího či přímo korupčního chování. Avšak tento neblahý stav se nezrodil z jakéhosi vzduchoprázdna. Možná česká společnost, a především hospodářství předvádějí o něco lepší výkony než česká politika a bylo by určitě zajímavé tento jev a jeho důvody studovat. Ale ať si myslíme o tuzemských politicích cokoli, nejsou to žádní z ciziny dosazení okupanti. Vyrostli z domácích poměrů a učili se základy chování od normálních lidí v okolí (i když mnozí v poslední letech žijí v jakémsi uzavřeném akváriu, což koneckonců mohlo jen negativní vlastnosti posílit, než že by dodalo zcela nové).
Je hezké, když dnes kapitáni českého průmyslu a nejbohatší Češi vystupují proti korupci. Příznačně argumentují tím, že už přesáhla veškeré meze; že už je jí zkrátka příliš a že to tak dál nejde. Skutečného pokroku lze však podle mého soudu dosáhnout jen tehdy, když začnou říkat, že uplácení je špatné v každém případě, ve velkém i malém. A že se stejný náhled stane pravidlem celé společnosti a že se na jeho porušování, byť v drobných, nebude pohlížet se shovívavostí.
