Helena se narodila v září 1921 ve Znojmě v české židovské rodině. Otec Josef Lampl pracoval jako zvěrolékař, maminka Anna, rozená Franklová, se starala o domácnost. Helena i její bratr František, přezdívaný Bibi, chodili do české obecné školy a do českého gymnázia, ale aby se dobře naučili i německy, měli výhradně německy mluvící vychovatelky.
Bezstarostný život Lamplových skončil v roce 1938: nejdřív zemřela maminka v pouhých 42 letech na rakovinu, pak Němci obsadili Rakousko, kde žila většina Lamplovic příbuzných, a poté bylo od Československa odtrženo pohraničí.
Památka obětí holokaustuV pátek 27. ledna byl Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Organizace spojených národů jej vyhlásila teprve v roce 2005: od té doby si v ten den každoročně připomínáme utrpení přibližně šesti miliónů Židů, zavražděných nacisty během druhé světové války. Právě 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. |
Josef Lampl přestěhoval rodinu narychlo do Chotěboře a záhy do Moravských Budějovic a sám zůstal ve Znojmě. Záhy byl ale zatčen a vypovězen a Lamplovi tak přišli o veškerý majetek.
Když v březnu 1939 Němci okupovali Čechy a Moravu, mohl Josef Lampl už jen krátce vykonávat veterinární praxi. V listopadu 1939 ještě stihl poslat tehdy šestnáctiletého syna Františka s výpravou dětí do Palestiny. Helena vzpomíná: "Otcovo rozhodnutí urychlilo, že bratr byl 'na hodinu' vyhozen z gymnázia pro svůj židovský původ."
Josef Lampl se zapojil do odboje, byl znovu zatčen, krátce vězněn, propuštěn a pak opět předvolán k výslechu do Jihlavy. Helena vypráví, že když se její tatínek vrátil, "řekl, že už další výslech nevydrží... A řekl mi: 'Já tam nepojedu... A ty mi dovol, abych umřel jako člověk…' Obrátil se a já jsem šla s ním domů. Řekl mi ještě: 'Neboj, já si vezmu koňskou dávku morfia, já usnu. To je ta nejkrásnější smrt.'"
Mengele vypadal jako taneční mistr
Josef Lampl zemřel 24. dubna 1942. Helena, která se musela postarat nejen o sebe, ale i o obě babičky a dědečka, dostala povolání do transportu.
22. května 1942 odjeli všichni transportem AW z Třebíče do Terezína: "Za pár měsíců pokračovali matčini rodiče dalším transportem do Polska. Tehdy jsme ještě nevěděli, co to znamená."
Prarodiče byli v Polsku zavražděni, Helenina druhá babička zemřela v ghettu. V Terezíně se Helena Lamplová seznámila s mladým zubním lékařem Jiřím Ganzem. Vzali se a v říjnu 1944 byli oba zařazeni do předposledního transportu ET do Osvětimi-Březinky.
Odjížděli 23. října 1944, na místo dorazili po dvou dnech: "Tma, reflektory, hlídky, pobíhající vězni a psi. Přesto jsme pořád věřili tomu, že jedeme pracovat. Začali jsme vylézat z vlaku. Tam stál, jak už dnes vím, doktor Mengele. V čepici, hezký člověk, důstojník, vypadal jako elegantní taneční mistr, který řídí polonézu. Vlevo, vpravo, vpravo, vlevo, ukazovaly jeho paže. A tlampač hlásil: 'Matky s dětmi, staří, nemocní a neschopní práce napravo. Práce schopní nalevo..."
Jít napravo znamenalo jít do plynové komory - Helena Krouská se dostala na levou stranu: "Ve velké hale nás bylo asi dvě stě žen. Za takovým sklem jsme viděly muže a někdo řekl: 'To jsou naši muži.' Tam jsem viděla naposled svého manžela. Pamatuji si, jak k nám přistoupila nějaká vězeňkyně a ptala se nás: 'Přijely s vámi také děti z terezínského jugendheimu?!‘ Myslely jsme, že ji potěšíme, a řekly jsme: 'Přijely, ale šly na jinou stranu.' A ona začala křičet: 'Podívejte se na ty komíny, na ten oheň a kouř. To jsou moje děti!' Tak jsem poprvé slyšela, co se v Osvětimi děje."
V dobytčáku zpátky do Terezína
Asi po dvou týdnech velkého hladu a častých apelů odvezli Němci řadu českých žen z Helenina transportu do koncentračního tábora v Oederanu. Byl tam snesitelnější režim než v Birkenau a o Helenu Lamplovou se začala starat její "bloková" Edita Weissová, rodačka z Popradu. "Edita se ukázala jako melancholický člověk. Úzce se spřátelila jen se třemi z nás, a časem nám třem svěřila, že její bratr byl v komandu, které dávalo mrtvoly do pece. Zjistil, že dává do pece maminku a tatínka, začal vyvádět a zastřelili ho. A ona se zcela uzavřela do sebe."
Na konci dubna 1945 byl tábor v Oederanu evakuován a Helena Lamplová se vrátila v dobytčím vagonu do Terezína. Nacistické konečné řešení židovské otázky přežila, ale její muž Jiří Ganz ne: jak se dozvěděla, postřelil ho strážný, v nemocničním baráku se nakazil tyfem a zemřel. V roce 1948 se Helena Lamplová provdala za Otakara Krouského.
Příběhy 20. stoletíPaní Helena Krouská rozená Lamplová dnes už špatně mluví, její vzpomínky budou tvořit jen část rozhlasových Příběhů 20. století. V pořadu, který je tentokrát věnován těm, kteří prošli Osvětimí, uslyšíte například také Janu Dubovou rozenou Hellerovou nebo vzpomínky Luďka Eliáše. V premiéře Příběhy 20. století vysílá Rádio Česko v neděli 29. ledna v 10:05. V repríze pak na stejné stanici 4. února ve 13:05 nebo týž den na Radiožurnálu ve 20:05. |
