V porovnání s Evropou, kterou sužuje suverénní dluhová krize, a se Spojenými státy, jejichž vedoucí představitelé se hašteří o to, jak zastavit deficit, může Rusko vypadat jako oáza stability a kontinuity. Tato kontinuita však připomíná spíše zastoj neboli stagnaci Brežněvovy éry.
Čísla zdánlivě optimistická
Osm let sedmiprocentního průměrného růstu HDP během Putinova někdejšího prezidentského působení (2000-2008) umožnilo Rusku splatit dluhy, nahromadit téměř 600 miliard dolarů rezerv v zahraniční měně a připojit se k předním rozvíjejícím se ekonomikám. Deset let poté, co krize z roku 1998 srazila Rusko na kolena, se její vedoucí představitelé chlubili, že finanční krizi v roce 2008 dokáže jejich země přestát.
Vzhledem k základním ekonomickým ukazatelům Ruska se pokles Putinovy popularity může zdát překvapivý. Mezinárodní měnový fond předpověděl Rusku pro rok 2011 a následující léta čtyřprocentní růst, což je sice podstatně méně než v případě Číny a Indie, ale značně to převyšuje průměrná tempa růstu v bohatých zemích skupiny G-7. Pokud se navíc ceny ropy udrží nad hranicí 110 dolarů za barel, bude mít Rusko vyrovnaný rozpočet.
Protesty na moskevském Bahenním náměstí (10. prosince 2011)
Zlepšily se i dlouhodobější trendy. Rychlý demografický pokles se od přelomu století podařilo zastavit (tehdy na sedm rakví připadaly jen čtyři kolébky), neboť štědré vládní příspěvky na třetí dítě zvýšily míru plodnosti z minimální hodnoty 1,16 dítěte na jednu ženu v roce 1999 na 1,58 dítěte v roce 2010. To je sice stále hluboko pod hodnotou 2,1 zajišťující přirozenou reprodukci, ale vyšší plodnost spolu s úspěšnými opatřeními na snížení úmrtnosti mužů zpomalily tempo úbytku obyvatel.
Čím by ta země byla bez surovin?
Rusko je však stále v podstatě „rentiérský stát“, což znamená, že jeho hlavním zdrojem příjmů není daňový výnos, nýbrž renta – v tomto případě ropa a zemní plyn –, což snižuje nároky na politickou reprezentaci. Místo toho je ruský stát terčem politických podnikavců, kteří se ho snaží uchvátit, aby spolu s ním uchvátili i jím kontrolovanou rentu.
Rusko vykazuje většinu obvyklých rysů rentiérského státu: autokracii, slabé politické a soudní instituce, svévolné vládnutí, neexistenci vlády zákona, malou průhlednost, omezení svobody projevu, rozsáhlou korupci, „jánabráchismus“ a protekcionářství. Pro rentiérské státy jsou rovněž typické krátké investiční horizonty, zranitelnost vůči výkyvům cen komodit – euforie při růstu cen, krize při jejich zhroucení – a nedostatečně vyvinutý a nekonkurenceschopný výrobní sektor.
Dnešní Rusko je gigantickým rezervoárem surovin a jeho ekonomika je silně závislá na komoditách – na těžbě a vrtech. Je to největší vývozce ropy a zemního plynu, na jehož území se nachází více než čtvrtina celkových ověřených zásob plynu. Tyto komodity představují více než dvě třetiny exportních příjmů země a jsou hlavním zdrojem národního důchodu.
Feministky z hnutí Femen daly najevo svůj odpor proti falšování ruských voleb u chrámu Krista spasitele, kde s obnaženou hrudí provolávaly heslo "Bože, vyžeň cara!". (9. prosince 2011)
Na dolních příčkách
Dopad na vládnutí je přesně takový, jaký se dal očekávat. Index vnímání korupce vypracovaný organizací Transparency International řadí Rusko spolu s Nigérií na 143. místo z 182 zemí a v oblasti „kontroly korupce“, což je pro Světovou banku jeden z globálních ukazatelů kvality vládnutí, zaujímá Rusko 182. místo z 210 zemí. Pokud jde o vládu zákona, došlo v Rusku jen k minimálnímu zlepšení, které stačilo na 156. místo.
Infrastruktura chátrá dokonce i v životně důležitém těžebním průmyslu a výroba je mezinárodně nekonkurenceschopná. Ruský zbrojní průmysl ztratil své silné postavení v Indii a Číně, což byli kdysi jeho dva hlavní odběratelé. Navzdory humbuku kolem nanotechnologií a „ruského Silicon Valley“ ve Skolkovu činí výdaje na výzkum a vývoj pouhou patnáctinu americké úrovně a čtvrtinu čínské. Vyjádřeno jako podíl HDP se tyto výdaje od počátku devadesátých let snížily na polovinu a dnes představují pouhé jedno procento HDP. Vědci a výzkumníci, kdysi chlouba Sovětského svazu, vymizeli – v mnoha případech se nechali zlákat lukrativnějšími příležitostmi doma i v zahraničí.
Ruské univerzity se v globálních žebříčcích téměř neobjevují: na seznamu Top-500 Šanghajské univerzity figurují pouze dvě a mezi čtyřmi sty univerzitami hodnocenými v programu The Times Higher Education Supplement. se nacházejí u samotného dna. Neuspokojivé 63. místo zaujímá Rusko také v Indexu globální konkurenceschopnosti, který zveřejňuje Světové ekonomické fórum a kde Rusko zaostává za všemi rozvinutými i mnoha rozvojovými zeměmi. Totéž platí pro inovativní kapacity a technologie.
Oslava a lítost
Přesto se blýská na lepší časy. Rusko už neklopýtá za rozvinutým světem v oblasti využívání internetu; ten poskytl prostor pro svobodný projev, což uživatelům umožnilo obcházet oficiální – a v drtivé většině proputinovské – sdělovací prostředky. Po zdlouhavých jednáních navíc Rusko nedávno dospělo k dohodě o vstupu do Světové obchodní organizace, takže bude muset dodržovat všechny příslušné závazky týkající se transparentnosti a pravidel obchodování.
Protesty na moskevském Bahenním náměstí (10. prosince 2011)
Protesty v ruském Krasnojarsku (10. prosince 2011)
Protesty v ruském Krasnojarsku (10. prosince 2011)
O rozsáhlé transformaci ruské ekonomiky však lze i nadále pochybovat. Jeden z předních ruských nezávislých ekonomů a rektor Nové ekonomické školy v Moskvě Sergej Gurjev v roce 2010 zasmušile konstatoval: „Smysluplné reformy se zdají vysoce nepravděpodobné – z toho prostého důvodu, že by poškodily zájmy vládnoucích ruských elit. V jakékoliv nedemokratické zemi bohaté na přírodní zdroje mají politická garnitura a obchodní zájmy, které ji obklopují, mizivou nebo vůbec žádnou motivaci podporovat silnější majetková práva, vládu zákona a konkurenci. Takové strukturální změny by totiž oslabily kontrolu elity nad politickou a hospodářskou mocí. Současný stav – neprůhledná pravidla, svévolné rozhodování a absence zodpovědnosti – umožňuje vyvoleným, aby se obohacovali, a to zejména tím, že si přisvojují podíl na příjmech z exportu komodit.“
Až si Rusko letos o Vánocích připomene dvacáté výročí rozpadu Sovětského svazu, bude mít řadu důvodů oslavovat. Vzhledem ke všemu, co se nezměnilo, však může také mnoha věcí litovat.
Demonstrace prokremelských organizací na Manéžním náměstí v Moskvě (12. prosince 2011)
Pierre Buhler, francouzský diplomat, je mimo jiné autorem knihy Moc v jednadvacátém století.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
