Příběhy 20. století: Měl být popraven rudoarmějci, stal se agentem StB

Čechoslováku Jánu Gronskému bylo sedmnáct, když ho v seníku nedaleko Budapešti v roce 1945 objevili vojáci Rudé armády. Kvůli slovenskému odznáčku Hlinkovy mládeže s hákovým křížem ho chtěli popravit. Předtím mu dovolili modlitbu, Gronský ale začal zpívat ruské vlastenecké písně. To mu zachránilo život. Portál iDNES.cz vám přináší další z Příběhů 20. století.

Ján Gronský prožil dětství ve slovenském Ružomberoku. Přestože patřil ke slovenským nacionalistickým mládežníkům, už v patnácti letech se přidal k místní ilegální odbojové skupině, která vznikla na gymnáziu.

"Bez toho bych nemohl studovat. Prostě jsme skautský oddíl přejmenovali na Hlinkovu mládež. No co? Taková byla doba. Připravovali jsme se na převrat. Chtěli jsme postřílet všechny slovenské Němce v Ružomberoku. Já jsem ty seznamy sepisoval, ale jinak jsem byl v té skupině jen takový přicmrndávač," vypráví Ján Gronský.

Ján Gronský

Narodil se 25. května 1928 v obci Likavka u Ružomberoku. Otec byl židovského původu. Na gymnáziu se stal členem protinacistické odbojové skupiny. Po jejím prozrazení musel i se sourozenci prchnout do Maďarska. Tam se přes dočasný vynucený pobyt u ruského pluku dostal do 4. brigády 1. československého armádního sboru, v němž setrval do konce války a který mimo jiné osvobodil Ružomberok. Po válce se Ján Gronský stal členem Komunistické strany Slovenska. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a v roce 1952 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Gronského Matka byla během války obviněna z pomoci partyzánům a zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Jeho otec emigroval do Anglie.
Ján Gronský se jako komunista nechal přesvědčit ke spolupráci s StB, jeho úkolem bylo získat svého otce jako informátora. To se mu však nepodařilo. V červenci 1968 sám emigroval, nejdříve do Rakouska a Itálie, později do Anglie za vdovou po otci. Brzy se však do komunistického Československa vrátil. Byl vyloučen z KSČ, ale na fakultě zůstal. Dodnes je docentem katedry ústavního práva.

Tajnou organizaci pak prozradila jedna z členek, která navázala milostný vztah s německým vojákem. Kdo neutekl do hor, byl zatčen slovenskými policisty. Zatýkalo se i v rodině Gronských. Jeho starší sestru odvlekli, bratr stačil prchnout k partyzánům, otec v té chvíli vyřizoval obchody v Žilině. Když se o zatýkání dozvěděl, utekl do Maďarska. Rodina se po několika měsících vypravila za otcem.

"V Maďarsku nás všechny uvěznili. Nebýt otce, který nás jako bývalý uherský důstojník z 1.světové války díky kontaktům z věznice v Magdolné dostal, všichni bychom zahynuli," vzpomíná Gronský.

Tři dny na to, po tom co je na falešné doklady pustili, byli vězni z Magdolné buď popraveni, nebo deportováni do koncentračních táborů.

Ještě jednu ránu! Prosím

Zatímco rodina zoufale hledala pomoc v Maďarsku, doma na Slovensku vypuklo povstání. V Ružomberoku vyvlekli Slováci místní Němce na ulice, kde je hromadně popravovali.

"Měl jsem blízkého přítele, který se tady ke Slovenskému národnímu povstání připojil. Jmenoval se Miro Golecký. Mezi těmi Němci byl i trenér fotbalového mužstva, jakýsi Just. Takový slušný obézní pán. A tenhle Miro Golecký ho zastřelil. Jenže Just byl strašně tučný a Miro ho nějak blbě trefil. Ten Němec spad a zvolal: 'Eště jednu ránu, prosím, pán Golecký!' Miro ho pak zastřelil. Tento moment ho pak celý život pronásledoval. Nikdy to nepřekonal a v březnu 1948 se oběsil," říká v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století Gronský.

Opuštěn uprostřed fronty

Rodina Gronských v Maďarsku hledala pomoc u cizích lidí, musela se rozdělit. Jána přijala slovenská rodina Hanákova z Budapešti. Půjčili mu byt a sami odjeli na venkov. Ján se ocitl sám v zoufalé situaci.

V Maďarsku právě probíhal převrat. Horthyovské Maďarsko, původně spojenec Hitlera, se chtělo přidat na stranu spojenců. Nacisté však zemi obsadili a rozhodli se za každou cenu Budapešť udržet. Na město zaútočila armáda generála Tolbuchina, která se střetla s německou tankovou divizí generála Ditricha. O Budapešť se bojovalo takřka sto dní.

Americké, německé i sovětské letecké operace nechaly za sebou město v troskách. Zničeno nebo poškozeno bylo 80 procent budov a téměř všechny mosty přes Dunaj. Z města zbyly ruiny. Ján stačil z města odjet vlakem a na venkově se ukrýt v seníku, kde ho objevili Sověti. Kvůli odznáčku s hákovým křížem ho chtěli popravit. Zachránilo ho, že poklekl, aby se pomodlil, místo modlitby ale začal zpívat ruské vlastenecké písně.

Příběhy 20. století

Příběh Jána Gronského zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jej odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století.
Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Vojákům se zalíbil jako tlumočník. Mluvil rusky, německy a maďarsky. Působil ve 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. Stal se jejich pomocníkem a svědkem jejich zločinů. Vypráví, že byl nejednou donucen hlídkovat před domy, kde vojáci znásilňovali dívky.

Ján Gronský se pak připojil ke 4. brigádě československého armádního sboru, se kterým v dubnu 1945 přijel domů.

Po válce se z něj stal horlivý komunista. Studoval chemii, potom také ekonomii a práva. Nechal se zverbovat StB, která po něm chtěla, aby ke spolupráci získal svého otce.

"Nacisté zavraždili moji babičku a matku. Táta pak po válce utekl do Anglie. Chtěl jsem se za ním po třinácti letech podívat a spolupráci s StB jsem považoval za svojí vlasteneckou povinnost. Otec byl pro ně zajímavý, protože měl kontakty kolem BBC. Spolupráci ovšem odmítl, já ne. Táta v roce 1964 umřel a tím to skončilo. Teď jsem v seznamech jako agent StB. No, dobře mi tak," uzavřel Gronský.