Na jaře roku 1948 bylo Evě Vokálové šestnáct. Bydlela s maminkou a sourozenci ve vile na Ořechovce, o politiku se nestarala, hrála na klavír, chystala se na konzervatoř. Byla šťastná, hezká a zamilovaná - do Miloslava Choce, muže o pár let staršího.
Časně ráno 28. května 1948 se u Vokálových rozdrnčel zvonek. Vpadla k nim skupina důstojníků StB a oznámili jim, že budou všichni předvedeni k výslechu. Následovala obvyklá estébácká věta: "Nic si neberte, za hodinu jste zpátky." Ta "hodina" trvala mnoho let.
Eva Dušková
Evu převezli do sídla Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, strčili ji do cely a v noci vodili na výslechy. Nejdůležitější estébácká otázka zněla: "Kde je Miloslav Choc?!" O tom ale Eva Vokálová neměla tušení - muže, kterého milovala, už pár týdnů neviděla, vůbec toho o něm moc nevěděla, jen tolik, že je snad nějak zapletený s odbojem, že před komunisty odešel na Západ, ale zase se vrátil a u Vokálů párkrát přespal.
Choce hledali pro vraždu majora StB Augustina Schramma (nikdy se neprokázalo, že ji skutečně spáchal) a po pár dnech od Evina uvěznění byl i on zatčen. Evu Vokálovou převezli do vazby na Pankrác, kde oslavila sedmnácté narozeniny. Pořád neměla ponětí, proč je uvězněná.
Miloslav Choc byl 25. listopadu 1948 odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu k trestu smrti za vraždu a protistátní spiknutí. V prosinci téhož roku byly v jiné skupině (proces Hamal a spol.) souzeny i Eva Vokálová a její maminka Ludmila. Za údajnou "spoluúčast" při spiknutí dostala Eva pětiletý trest, Ludmila Vokálová odešla od soudu s patnácti lety.
Příběhy 20. stoletíPříběh Evy Vokálové-Duškové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli 4. září její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Repríza je v sobotu 10. září. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přítel Paměti národa |
Eviny sourozence propustili po sedmi měsících vězení, ale museli bydlet u tety, neměli nic, veškerý majetek rodině ukradl stát. Choc nevěřil, že by ho mohli zabít - tvrdil, že je nevinný, odvolal se, ale marně.
V únoru 1949 Evě velkomyslně dovolili, aby svého milého třikrát navštívila v cele smrti. Nikdy neuvěřila, že by Choc, byť měl pověst dobrodruha, majora Schramma zastřelil. A o půlstoletí později vzpomínala: "Ptala jsem se, jestli Schramma zabil, a on neměl důvod mi lhát. Já jsem to brala tak, že je to můj kluk a že mu věřím, říkala jsem si: jestli to udělal, asi k tomu měl důvod. Ale on do poslední chvíle tvrdil, že s tou vraždou nemá nic společného, přísahal mi to."
V brzkých ranních hodinách 19. února 1949 byli Miloslav Choc a jeho údajný komplic ve vraždě Slavoj Šádek popraveni na nádvoří pankrácké věznice. Eva, odsouzená "z důvodu známosti", putovala na svou další štaci, do kriminálu v Hradci Králové, na nucené práce v zemědělství, potom do ústavu v Doudlebech a posléze do Lnářů, kde se zrovna likvidoval augustiniánský klášter a budovala věznice pro mladistvé.
Bachařka ji postřelila, když si hrála se zbraní
Ve Lnářích vykonávaly mladistvé vězeňkyně (říkalo se jim chovanky) i práce mimo někdejší klášter. Při jednom návratu z pošty Evu Vokálovou postřelila bachařka.
"Hrála si se zbraní a ta vystřelila. Já byla zrovna sehnutá k balíkům, kdybych se narovnala o vteřinu později, měla jsem tu střelu v hlavě nebo v zádech, takhle mě zasáhli jen do nohy. " Nikde na blízku tenkrát nebyl doktor, a tak ji jako první ošetřil zvěrolékař.
Ani po zranění nedostala Eva-Vokálová milost: odseděla si přesně tolik, kolik jí zbývalo do konce trestu. Propustili ji na konci dubna 1953 z vězení-ústavu v Zámrsku.
Na rozloučenou dostala od vedoucí politické výchovy dárek: tlustou bichli marx-leninské filosofie. Paní vedoucí jí tam dokonce vepsala pár řádek - věří prý, že se nakonec setkají na společné cestě ke komunismu. Když Eva vyšla za bránu ústavu, začala z knihy vytrhávat listy a pouštěla je po větru.
Odchod z kriminálu v sobě neměl ani náznak happy endu. Evina maminka zůstávala ve vězení až do amnestie v roce 1960.
