Nedávno jste uvedli, že rebelové naposledy hromadně znásilnili venkovanky, které šly z trhu. Mohou se ženy někde cítit bezpečně?
V posledních několika týdnech tady bylo několik případů masového znásilnění. V prvním případě byly ženy napadeny ve svých domech, ostatní v buši, když se vracely z trhu. Útočníci využívají všech příležitostí, které se nabízejí. A mají to o to jednodušší, že oblast je odlehlá.
Annemarie LoofováV Kongu působí jako šéfka mise Lékařů bez hranic od srpna 2009. Před tím byla na Šrí Lance, v Uzbekistánu, Indonésii, Libérii, Súdánu. Pro Lékaře bez hranic pracuje od roku 2003. Narodila se v září 1970 v Nizozemsku. Studovala pedagogiku, sedm let učila na střední škole. Na otázky serveru iDNES.cz odpověděla vzhledem k pracovní vytíženosti přes e-mail. |
Objevují se zprávy i o znásilněných mužích, kolik případů tvoří? Hrozí i jim stejná stigmata mezi místními jako ženám, které kvůli tomu raději mnohdy o znásilnění nikomu neřeknou?
Od začátku roku Lékaři bez hranic ošetřili nejméně deset znásilněných mužů a chlapců. Protože se znásilnění odehrála ve skupinách, mohli jsme ošetřit všechny napadené - muži přišli, protože všichni z těch skupin už věděli, co se tam stalo. Obecně ale v Kongu provází znásilnění obrovské stigma pro muže i ženy. A stává se, že rodina oběť mezi sebe nepřijme. Proto se lidé zdráhají přijít a vyhledat lékařskou pomoc.
Oběti znásilnění k vám přicházejí samy, nebo k nim vyjíždíte?
Od roku 2003, kdy v oblasti působíme, jsme si vybudovali širokou síť kontaktů. Takže, když se odehraje někde nějaký incident, dozvíme se to celkem rychle a můžeme tam poslat mobilní kliniku. Lidé, kteří se nestali oběťmi masových útoků, pak přicházejí do naší nemocnice sami. Je také rozdíl mezi lidmi, kteří byli napadeni doma, a těmi, již byli napadeni po cestě z trhu. První skupina mívá větší strach, druhá se cítí bezpečněji, jakmile se dostane domů.
Svěřují se vám ženy s tím, jak je znásilnili? Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Srdce rvou příběhy malých dětí, třeba jedenáctileté nebo třináctileté dívky či šestnáctiletého chlapce. Některé popisy jsou příšerné. Útočníci třeba místním ublížili, když hledali zlato, o kterém si mysleli, že ho mají lidé schované někde v těle. Většina lidí byla znásilněna skupinově a útočníci někdy používají i tyče.
V poslední zprávě jste napsali, že se situace zhoršuje a že v takovém rozsahu jako na začátku roku jste museli poskytovat pomoc obětem znásilnění naposledy v roce 2004. Kdy se to začalo stupňovat? A jak to vypadalo předtím?
Lékaři bez hranic začali pomáhat v regionu Fizi v roce 2003 a tehdy čelili alarmujícímu počtu sexuálního násilí na místních obyvatelích. V posledních několika letech to ale vypadalo, že tento brutální aspekt konfliktu v regionu ustupuje. Dnes se ale násilí a masová znásilnění vracejí v rozsahu, jaký nemá v posledních letech obdoby.
Kongo a Lékaři bez hranicLékaři bez hranic působí v Demokratické republice Kongo od roku 1981. Nyní v zemi pracuje 2 832 spolupracovníků organizace. Pomáhají nejen znásilněným ženám, ale také poskytují pomoc v oblastech postižených konfliktem - například chirurgickou péči. Provozují mimo jiné zdravotnická zařízení i centra pro podvyživené děti. Zasahují při epidemiích nakažlivých nemocí, např. cholery či spalniček. Provádějí očkovací kampaně, pečují o uprchlíky a léčí HIV/AIDS. |
Dá se říct jak často rebelové (a zřejmě i vojáci) znásilňují?
Například v roce 2009 jsme v provinciích Severní a Jižní Kivu ošetřili 5 600 lidí, kteří přežili znásilnění. Letos jsme v průběhu pouhých šesti týdnů poskytli pomoc více než 150 ženám, mužům a dětem.
Znásilňování ve válečných konfliktech funguje jako "zbraň", která poníží nepřátele a rozloží jejich morálku. Můžete popsat, zda a jak se to projevuje na mentalitě lidí?
Znásilnění je velmi destruktivní zbraň, která postihuje celé komunity. Muži se cítí traumatizováni, protože nedokážou ochránit své rodiny, a obecně sexuálním násilím trpí všichni. Rebelové ho někdy používají k vytlačení populací nebo jako trest za údajnou podporu konkurenční skupiny rebelů. Šíří jím strach.
Zaútočili už někdy i na vás? Máte ochranku?
Bezpečnost našich lidí v terénu je prioritou a máme přísná bezpečnostní pravidla - například necestujeme v noci, vždy máme u sebe vysílačky, lidé v terénu nepracují samotní, ale pouze v týmech a podobně. Nemáme zbraně a nežádáme o ochranu ozbrojené skupiny. Vždy se snažím vysvětlit všem naši neutralitu a spoléháme na lékařskou práci jako ochranu.
Jak vypadá váš běžný den?
Většinou vstanu kolem sedmi ráno a před osmou se pustím do práce. Jinak ale nemám typické pracovní dny. Má práce nicméně zahrnuje jednání s konžskými lokálními činiteli, bezpečnostními složkami, vytváření strategií a řízení našich zaměstnanců. S prací jsem hotova většinou kolem sedmi večer, kdy si dáme s týmem nějaký drink nebo se díváme třeba na DVD.
Co je tam pro vás vůbec nejtěžší?
Je těžké stále čelit omezením a překážkám. Tak třeba silnice jsou v Kongu v hrozném stavu a dostat se někam je problém. Na cestě dlouhé 190 kilometrů strávím nejméně osm hodin. Je tady strašně moc byrokracie, s níž se musíme potýkat, abych mohli uskutečnit naše projekty. Z osobního hlediska je složité být daleko od domova, bez osobního kontaktu s rodinou.
Každý den vidíte spoustu utrpení, jak relaxujete? Je vůbec možné vypnout?
Je pravda, že jsme denně konfrontováni s chudobou a násilním. Do určité míry je to součást práce a musím si udržet profesionální přístup. Kdybych nechala vyplouvat na povrch pokaždé své emoce, nemohla bych tuhle práci dělat. Takže v případě masového znásilnění se soustředím na věci, které jako organizace můžeme udělat, a pustím se do práce. Snažím se udržet si profesionální odstup. Na konci dne je vždy balancování emocí. Říkám si: Co jsme dnes viděli, bylo hrozné, ale podařilo se nám pomoci tolika lidem. Pak jsou ale samozřejmě příběhy, které se usadí v mysli a vracejí se.
A co naopak pozitivní zážitky z Konga?
Musím říct, že miluji Kongo. Je to nádherné místo se skvělými lidmi. Jsou velmi odolní a pokračují v boji za to, aby byly jejich životy lepší. Navzdory všem těžkostem se nevzdávají. To opravdu obdivuji.
