V Utahu s vyděděncem, který nepochodil u mormonů, a další setkání

Třetí díl volného cyklu cestopisných črt, jimiž své putování po Spojených státech obhlíží česká spisovatelka žijící v Německu Milena Oda. Dneska to bude valnou měrou o státu Utah, který byl v dnešních zprávách na iDNES.cz již zmíněn - v souvislosti se záměrem pasovat na jeden ze symbolů tohoto státu poloautomatickou pistoli.

Z Denveru jsme vyjeli autem, které jsem nazývala romanticky americky Chevy. Směr Utah. Jako snad každé území amerického státu, i tohle zahrnuje rozličné útvary: od vysokých hor, jako jsou Skalisté hory, přes údolí s řekami až ke kamenitým a solným pouštím. My projížděli vyprahlou zemí, pro niž jsou typické písčité hory a písečné deformace. Když kolem nich projíždíte či před nimi stojíte, jímá vás pocit úžasné přírodní monumentality. Pouští jsme projížděli skoro celý den, pozvolna, takže jsem si ty pohledy užívala. Naším cílem ve státě Utah bylo Salt Lake City, nejen jezero a poušť Great Salt Lake Desert, nýbrž především samotné město.

Hora u Salt Like City

Stát Utah je známý mimo jiné, tím, že zhruba sedmdesát procent tamějších obyvatel se hlásí k mormonské církvi, tedy k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, která stála (v roce 1849) u založení tohoto státu. Dodnes má značný vliv na utažskou kulturu a každodenní život. Mormony znám už z Čech, tedy přesně z Nové Paky, kam se hned několik mladých hezkých kluků s mormonskou vírou v srdci po listopadové revoluci nastěhovalo. Už tehdy jsem si říkala, co v tom malém podkrkonošském městečku dělají? I když se chovali slušně, jejich přátelskost spojená s vírou na mě už tehdy působila podivně a s touto vzpomínkou jsem přijela do Salt Lake City, kde jich mělo být plné město. Město moderní, ale poněkud unylé, bez vnitřní dynamiky - na rozdíl od okolní přírody.

Utah z auta, ohromení krajinou

K fotkám

Ty snímky, které nafotila autorka textu, pořídila mobilním telefonem. Technicky nic moc, ale podle nás uchovávají autenticitu cesty a zápisu.

Ve městě jsem se při procházce seznámila s jedním kolemjdoucím mužem. To máte tak: v USA se lidé dokáží kontaktovat očima, když se chtějí bavit, a když je sympatie na místě, tak se na to nedá nereagovat. Muž byl původem Egypťan. Pozval nás na čaj do svého malého domku. Abych vyjádřila míru šoku z nepořádku, tak snad řeknu, že takový „bordel“ jsem ještě neviděla. Ale jelikož jsme byli dva, tak jsme se nemuseli bát, že skončíme ve smetí... Povoláním byl ten muž překladatel. Nabídl nám (zadarmo) ubytování. Byla jsem ráda, že se s ním mohu bavit, protože mě zajímal život s mormony. Vyprávěl nám svůj příběh. Chtěl si koupit vlastní domek, ale nemohl - pokud nevstoupí do mormonské církve. Islám, stejně jako učení mormonů, připouští polygamii, takže se dá s lehkou nadsázkou říct, že mají to „nejdůležitější v životě“ společné. Ulehčilo a urychlilo mu to přátelství s mormonkou, s kterou žil několik let, snad pět, pouze v přátelském vztahu. Nakonec se stal mormonem a poté, co se s ní oženil a měl s ní dítě, si konečně mohl koupit vysněný domek. Nikdy se však ve vztahu s tou ženou necítil úplně dobře. Navíc ho mormoné mezi sebe nepřijali vřele, a tak z církve po čase vystoupil. Nyní platí celý život zprostředkovateli, jež je jistým bossem mormonské církve, dávky, které se ještě zvyšují, protože z církve vystoupil. Jak jsem pochopila, má docela peklo na zemi... Ale tak už to asi bývá s nejedním naboženstvím: za slibovaným rájem jsou hned dveře do pekla… Nicméně díky mormornům je Salt Lake City vzorovým městem v USA, s velmi nízkou mírou kriminalitou.

Národní park Yellowstone.

Z města jsme odcestovali ještě tu noc - směrem Humboldt National Forest a pak Yellowstone Nationalpark. Yellowstonský národní park se rozkládá na ploše 8980 km². Mělo by se tam zůstat nejméně tři dny, abyste aspoň zčásti shlédli geotermální úkazy a ekosystémy parku, který se rozkládá na územích států Idaho, Montana a Wyoming. A pak jsme jeli a jeli, až do státu Washington. Jak jsme se blížili ke Kanadě, přibývalo krásných modrých jezer. Sousední Montana, „země zářících hor“, je rovněž úžasná. Žili zde Siouxové, a dodneška tu žijí Dakotové. Při procházkách lesem jsme mohli očekávat, že možná natrefíme na nějakého grizzlyho, kterých se v Montaně vyskytuje nejvíc z USA; alespoň jsme narazili na bizony, na jeleny wapiti, kteří se tam pasou ve stádech i podél silnice a lidé si je fotí a je to neruší.

Dostali jsme se až k samým hranicím Kanady. Bohužel jsem do té země neměla vízum, takže jsem se pouze mohla na Kanadu dívat přes kopce a hory. Odcestovali jsme tudíž do Seattlu, ležícím v severozápadním cípu státu Washington, asi 160 kilometrů od hranic Kanady. Je to příjemné město s avantgardním nádechem, s množstvím kaváren, které se odlišují zajímavě nápaditými designem. A také jsem zde začala chodit do Starbucksu. Nevěděla jsem, proč zrovna tady mě Starbucks tak přitahuje, až poté jsem se dočetla, že právě v tomhle městě vzniklo první starbuckské kávové zrnko... Jistě, znám lepší kávy i kavárny, ale Starbucks , alepoň v Seattlu, je vrcholně praktický: nabízejí v něm přístup k internetu a když si koupíte „čaj“ (což znamená zabarvený cukr) či kafe, tak si můžete za padesát centů nádobu dolívat, a to se i barevný cukr na cestě v létě ve městě hodí…

Yellowstonský národní park, Mammoth Hot Springs

Yellowstonský národní park, West Thumb Geyser na břehu Yellowstonského jezera

Seattle je obklopen oceánem a to dodává městu stálou svěžest. Přenocovali jsme v historickém, skvěle nemoderním Moore Hotelu. China town je v Seattlu také, dále trhy s uměleckými artefakty a s mořskými specialitami, plno hudebníků, zajímavé kluby a módní, designové obchody. Ze Seattlu vzešly hvězdy jako Jimi Hendrix a je „kolébkou“ hudebního žánru z přelomu 80. a 90. let minulého století zvaného grunge, což jsou kapely jako Nirvána, Alice in Chain, Pearl Jam či Soundgarden. Je pravda, že městem hudba prostě zněla, aniž bych se potom hned pídila, proč jsem měla v tomto městě tak silný dojem hudby. Seattle pro mě zkrátka byl silným kulturním občerstvením, na rozdíl od klasických stereotypních amerických měst (například Spokane), v nichž se vyjímají coby hlavní kulisy budovy supermarketů a fast foodů.

Z výstavy Kurt v americkém Seattlu

Ze Seattlu jsme se vydali k pobřeží Pacifiku, směr Kalifornie. Je možné zvolit dvě cesty, jednu po dálnici a druhou, dobrodružnější, podél oceánu. My zvolili tu druhou, aby cesta měla ten správný ráz objevování, ač někdy jen očima z auta. Ale jinak to nešlo, při takové rozloze a našem časovém omezení. Tak příště už v Kalifornii...

O autorce

Milena Oda (*1975 v Jičíně) je českou německy píšící prozaičkou, překladatelkou a dramatičkou. Po studiích germanistiky a historie v Olomouci pokračovala ve studiu romanistiky, anglistiky a divadelní dramaturgie v Německu a Rakousku. Jako praktikantka dramaturgie a režie působila v letech 2001–2003 na divadelních scénách v Klagenfurtu a Düsseldorfu. V současné době žije v Berlíně jako spisovatelka. Mimo jiné přeložila do němčiny spolu s A. Tretnerem román Jáchyma Topola Kloktat dehet (pod názvem Zirkuszone, vyšel roku 2007).

V roce 2002 získala za svůj text Schritt und Tritt (Krok za krokem, česky v Labyrint revue č. 21–22) Cenu poroty v rámci soutěže německy mluvících autorů Open Mike i první cenu na vídeňském literárním festivalu Marguaritte d’Or. Za svou divadelní hru Mehr als Meer, kterou pod názvem Pěkné vyhlídky vydalo nakladatelství Větrné mlýny (2006), byla v roce 2005 nominována na Cenu Nadace Alfréda Radoka.

Její prozaický debut Pí na druhou (Piquadrat) vyšel v roce 2007 jako bibliofilský výtisk v drážďanském nakladatelství Buchenpresse. Hlavním hrdinou je matematik Pius, posedlý dokonalým světem čísel, a jeho pomyslný monolog, plný absurdních momentů a černého humoru na hraně a někdy za hranicí zdravého rozumu. Na jaře 2011 ji v pražském nakladatelství Verzone vyjde dvojjazyčně, česky a německy, povídka Ferenc, a v drážďanském nakladatelství a typostudiu SchumacherGebler jí má vyjít román Nennen Sie mich Diener.

Zdroj: http://www.nocliteratury.cz

Autorčiny stránky: http://www.milenaoda.com/