Za čtyřmi H se skrývají čtyři slova v němčině: Himmlers Hirn heisst Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Byla to prý v období nacismu okřídlená věta o "nejnebezpečnějším muži Říše".
Věčná blonďatá bestie
Reinhard Heydrich (1904–1942) byl muž kontrastů. Mezi malými, obtloustlými, zchromlými nacistickými papaláši vypadala tahle "blonďatá bestie" dokonale árijsky, a přece se právě Heydrichovi – neprávem – předhazoval židovský původ. Hrál na housle a potrpěl si na umění, ale jako architekt konečného řešení poslal na smrt miliony Židů.
Pro svou inteligenci, intuici a krutost budil respekt i hrůzu, ale pak se nechal na ulici vyřídit dvěma parašutisty. Není divu, že inspiroval mnohé filmaře i spisovatele. Z nových českých zpracování připomeňme výborný román Dva proti Říši Jiřího Šulce z roku 2007, kterého se tu prodalo na třicet tisíc výtisků.
Vše, co o operaci Anthropoid mohlo být řečeno, už nejspíš řečeno bylo. Ale ani to neodradilo francouzského spisovatele Laurenta Bineta (1972), který o hrdinském činu československého odboje a smrti "pražského kata" poprvé slyšel z vyprávění svého otce. Fascinovalo ho natolik, že o mnoho let později, kdy místo vojenské služby učil důstojníky na Slovensku francouzštině, a při pobytu v Praze začal přemýšlet o napsání knihy. Napsal ji a ve Francii vyvolala rozruch.
Jak dva zabijí třetího?
"Na začátku mi připadalo, že takový příběh se bude vyprávět snadno. Dva muži mají zabít třetího. Buď se jim to povede, nebo ne, a tím to končí, nebo skoro končí. Všichni ostatní, domníval jsem se, jsou jen duchové, kteří elegantně proplouvají po goblénu dějin," píše Binet. Jenže příběh se snadno nevyprávěl – a tady začíná svéráz HHhH.
Reinhard HeydrichProminentní nacista (nar. 1904) byl mj. šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) a architektem "konečného řešení židovské otázky", to jest vyhlazení Židů. Dne 27. září ho Hitler jmenoval zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě a Heydrich okamžitě vyhlásil výjimečný stav: "Proti rozsudkům stanných soudů není odvolání. Rozsudky se vykonávají ihned zastřelením nebo oběšením," stojí v jeho rozkazu. Brutální perzekuci podlehly tisíce lidí. Dne 27. 5. 1942 provedli českoslovenští parašutisté atentát, na jehož následky 4. června 1942 Heydrich zemřel. |
Binet se totiž rozhodl všechny své pochyby, nejistotu, váhání i tu trochu vzteku, kterou má na rychlejší literární konkurenci (třeba Jonathana Littella nebo Roberta Harrise), v knize přiznat. Nesnaží se zakamuflovat, že je mladý, nezkušený, že dobu neprožil, nestylizuje se do vševědoucího vypravěče.
Právě naopak: hlavně zpočátku působí až jako jeliman, který za každou cenu chce napsat něco o Heydrichovi a ze svého pátrání po základních informacích dělá detektivku. Moc toho neví a ještě si stěžuje, že se paměti Heydrichovy manželky na internetu prodávají za 350 eur, což on tedy rozhodně nemíní investovat. Jenže o pár stránek dál je jasné, že přece jen investoval a že tak ztracený zase není.
Černý i zelený mercedes
Je to postmoderní hra se čtenářem a žánrem, z které vzniká cosi jako "román o hranicích historického románu". Nebo jinými slovy polemika s historickým románem, úvaha nad literární interpretací dějin, souboj o pravdu, vždycky jenom přibližnou.
Binet to pěkně vystihuje jednou ze svých autorských litanií: "Je to ostuda, dělat si loutku z někoho, kdo je dávno mrtvý a nemůže se bránit. Nutit mu čaj, když možná pil jen kávu." A tak útočí na "znásilňování skutečnosti" a dokola rozvíjí teorie o tom, jak jsou beletristické výmysly "dětinské a směšné".
Zároveň však po jedné ze scén dodá, že si ji v podstatě vymyslel a že ji možná vyškrtne. Nevyškrtl. Svůj přístup ovšem shledává poctivější, protože nikoho neblamuje: dává přece čtenáři svobodně na výběr mezi fantazií a nedostatkem materiálu. Jindy dialog rovnou rozepíše natřikrát a ke každé verzi přiloží osobní komentář o míře pravděpodobnosti.
Nebo kritizuje Alana Burgesse, že ve svém románu Sedm mužů za úsvitu nechal Heydricha jezdit v zeleném mercedesu, když byl samozřejmě černý. Zanedlouho však o barvě začíná sám pochybovat – a sotva tuší, že se ve stodole u Hradce Králové loni objevilo možná to pravé Heydrichovo vozidlo...
K napětí dějin tak Binet přidává i napětí formy, které působí nově, čerstvě a ve většině případů mu vychází. S touhle taktikou autor může klidně drze skákat od osobních peripetií k historickým milníkům, od lechtivých historek k národnostním analýzám, citovat Milana Kunderu, Vítězslava Nezvala, Goebbelsovy deníky i scénu z Chaplinova Diktátora a ještě do toho přimíchat své lásky a modré oči Paula Newmana.
Beneš impozantnější než de Gaulle?
Český čtenář se přitom asi nejednou nadme pýchou. HHhH lze totiž číst i jako literární vyznání Čechám, Československu: odvaze odboje, hrdosti politiků, nádheře pražské architektury a kráse zdejších žen. Je to země viděná okouzleným, trochu naivním pohledem cizince, který zde zjevně nechal srdce. A tak fandí Čechům možná víc, než by to kdy uměli sami.
Zároveň se tím občas dopouští zjednodušování a laciných nálepek. Edvard Beneš se mu zdá "impozantnější než de Gaulle", což trochu komicky zdůvodňuje, že důstojně polykal urážky od "bídáka Chamberlaina, jehož slabá vůle a zaslepenost nemají obdoby". Zajímavé je nadužívání superlativ: Dominik Hašek je "jeden z největších hokejistů všech dob", Karlův most "nejkrásnějším mostem světa" a Praha "srdce světa a samý střed Evropy, protože tady se na jaře 1942 odehraje jedna z největších scén velké vesmírné tragédie".
Kniha HHhH získala prestižní Goncourtovu cenu pro nejlepší románovou prvotinu a zdá se, že po zásluze. Navzdory nijak skromnému rozsahu (350 stran) čtení nenudí, jen občas lehce irituje, zvláště u patetičtějších pasáží. A přes tu urputnou snahu o věrohodnost a upřímnost přece jen autorovi všechno věřit nelze.
Tvrdí totiž, že Heydricha nepokládá za hlavní postavu svého příběhu – je přece cílem operace, nikoli jejím aktérem, a všechno ostatní je kulisa. Ale proč pak ten název, který Heydrichovi přiznává první part? Heydrich, ta vychytralá šelma, se proti Binetově vůli stává pravým dirigentem vyprávění a zastiňuje celý sbor. Ale abych parafrázovala jeden z Binetových komentářů: "Mohlo to ale být horší."
Laurent Binet: HHhH
Překlad Michala Marková.
Argo, 351 stran, cena 398 korun
Hodnocení MF DNES: 80 %
