Budou tvrdit, že nevěděli, na koho zápalné lahve házejí, že Romům ublížit nechtěli, že dům považovali za neobydlený sklad (kradeného) zboží a že ani netuší, kdo to byl jakýsi Adolf Hitler, na jehož počest útok podle žaloby podnikli. Na soudu bude, aby se v příběhu zorientoval a nalezl spravedlivý trest.
DRUHÝ den procesuTo kluci si chtěli hodit flaškou, tvrdí žhář, kterého označují za hlavu útoku |
Žaloba je, zdá se, dobře připravena. Pachatelé byli nalezeni, vyšetřeni a jejich čin je dobře zdokumentovaný, což u těchto případů nebývalo pravidlem.
Od dob, kdy nikdo nic a nikoho neviděl, nic nevěděl a policie také nic neodhalila, je to bezpochyby pokrok. Pokud i příští podobné zločiny budou řešeny se stejnou důkladností,může se nad rasistickým násilím v České republice i stmívat.
Snad se úřady nechtějí zalíbit
Krutostí a neblahými následky je vítkovický útok mimořádný a do nebe volající. Bezpochyby otřásl celou společností a možná i těmi krvavými národorasisty.
Otázkou je, jestli orgány činné v trestním řízení projevily úspěšnou iniciativu proto, že se svou práci už naučily dělat lépe, nebo jen proto, že ve Vítkově šlo o otřesný čin exemplární, a exemplární má být proto i trest.
To by bylo samozřejmě špatné, každý čin (nejen) tohoto typu má být potrestán, trest exemplární je trest neblahý. Obvykle jen zastírá všeobecnou nefunkčnost či bezmoc příslušných orgánů. Nesleduje zájem spravedlnosti, nýbrž zájem nějakých úřadů, které se exemplárností trestu chtějí jen zalíbit.
Zažili jsme to před několika dny v případě politické facky spáchané na Sobotkovi. Čin je to samozřejmě nesouměřitelný s Vítkovem, volání po exemplárním trestu mělo být jen nástrojem politické reklamy. Každý trest, ať už za facku nebo za rasovou ukrutnost, musí být podle zákona a spravedlivý, přesný a nepochybný.
O exemplárnosti trestů, byť je jakkoliv svůdná, zákon nic neví a vědět nesmí. Exemplární trest náleží mimozákonným exekucím na náměstích, popravištích a jiných pódiích krutosti a pomsty.
Prozatím věřme, že proces nad pachateli z Vítkova nebude exemplárním aktem předvolební politiky, nýbrž blýskáním na lepší časy celonárodní politiky protirasistické.
Soudu přejme přísnou, ale uvážlivou a neochvějnou spravedlnost. Obžalovaní mají velkou příležitost na vlastní kůži ocenit smysl politiky. Každá politika má svou váhu.
Nejsou to jen slova vyřčená do větru, jen křik, vášnivé burácení na pochodu, fangle a hesla. Možná zarazí i ostatní rasistické plešatce, že následkem pochodů, toho politického tyátru, je náhle bolest, utrpení, krutost. Kdo seje nemilosrdné teorie, i kdyby jimi stokrát chtěl lidstvo (či jeho část) podle svých představ napravit, nemůže se divit, že se dočká i nemilosrdné praxe. Kdo hlásá násilí a krutost, nemůže se divit, že se násilí a krutost prosazují.
Vždy mě udivovalo, proč komunistické přesvědčení o zářné marxleninské budoucnosti lidstva v hlavách nevybledlo, když oči komunistů uviděly a uši uslyšely třeba jen pláč nevinných žen, které aktivisti rvali při násilné likvidaci kulaků z rodných statků. Anebo proč nacista, věřící ve vyšší rasy, neznejistěl, když SA-mani tloukli staré lidi. V záři krutosti musí přece každá teorie v srdci lidí ochabnout.
Kdo hlásá: vyhubte nižší rasy, bijte kulaky, zapalte domy Romů, toho nesmí překvapit, že k tomu také nakonec dojde. Nemůže také říkat, to jsem nechtěl, to jsme neplánovali, to špatní lidé pokazili naši víru.
Hitler říkal předem, co se stane s nižšími rasami. Lenin hlásil, jak zatočí, až získá moc, s vykořisťovateli včetně kulaků a jejich dětí. I ti dnešní žabaři krutosti říkají, co udělají s menšinami, s cizinci, s nepřizpůsobivými a tak dále. Nikdo nemůže být překvapen.
Skladiště katastrof
Dějiny nás učí, že krutost neochabuje. Naopak upevňuje se. Co udělají srdce čtyř násilníků z Vítkova, až jejich proces skončí? Ustrnou se nad krutostí, které se všichni čtyři dopustili? Budou mít tu krutost do konce svých životů před očima?
A co udělají jejich kamarádi ze srazů, pochodů a jiných akcí? Leknou se sami sebe? Své nelidskosti? Nevím. Ostatně, co je mi po tom.
Do srdcí nikdo nevidí a vše, co nyní říkají a budou říkat, říkají ze strachu před trestem. Lidská spravedlnost se upokojí, když trest přijde. Jestli se jim napraví srdce, je jejich věc, to my se nikdy nedozvíme.
A ještě jedno téma proces připomíná: problém Romů existuje. Velká část neromské společnosti jej vnímá dramaticky. Je celá desetiletí neřešený. Společnost je pokrytecká: Romy korumpuje sociálními dávkami. Problém tím zastírá a zvětšuje: už jsou generace Romů, které nikdy nepracovaly. Na tomto skladišti neřešených katastrof rasová otázka skvěle cizopasí a rozkvétá. Tresty rasovým násilníkům jsou na místě. Problém Romů však neřeší.
