Izrael si před několika dny připomněl 62 let od vyhlášení nezávislosti. Židovský stát už slavil, protože v židovském kalendáři už výročí nezávislosti bylo, v našem připadá na 14. května. V posledních dnech se USA pokusily oživit mírový proces na Blízkém východě vysláním emisara George Mitchella. Ten ale průlom neohlásil.
Když byl v Izrael nedávno viceprezident USA Biden, vedení země ohlásilo výstavbu 1 600 dalších bytů ve východním Jeruzalémě. Byla to souhra okolností, nebo úmyslná demonstrace, že se Izrael Jeruzaléma nevzdá?
Nechce se mi věřit, že tak rozsáhlý projekt by byl pod rozlišovací schopnost premiéra Benjamina Netanjahua. Na druhou stranu výstavba na územích, označovaných za okupovaná, pokračovala s různou intenzitou za všech vlád, levicových i pravicových.
Je na východní Jeruzalém těch 1 600 bytů výrazné číslo?
Vede se spor o to, co je výstavba nových sídlišť a co přirozený růst těch existujících. Ale nevím, proč by Izraelci chtěli dělat vyslovenou provokaci. To číslo samozřejmě je velké, byl to lapsus.
Nemohl to svým způsobem být i signál, že se Izrael cítí poměrně "silný v kramflecích" a že si něco takového může dovolit?
Obě strany si kolíkují prostor pro vyjednávání. Formát jednání, která mají dospět k nějakému uspořádání, přímo vybízí k "vytváření skutečnosti". Každá strana se snaží vyjednat si co nejlepší manévrovací prostor. Izrael k tomu má jiné nástroje než Palestinci, kteří používají i násilné teroristické útoky. To samozřejmě na straně Izraele ospravedlňuje vojenské akce.
Připadá mi bohužel pochopitelné, že Izrael posiluje svou přítomnost na Západním břehu, aby dosáhl toho, že si velká sídliště a své bloky osídlení bude nárokovat. Aby se staly součástí Izraele.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu při oslavách výročí vyhlášení izraelské nezávislosti
Je budování nových sídlišť dominantním prvkem toho "vytváření skutečnosti", o němž hovoříte?
Souvisí s tím otázka celé infrastruktury. A je třeba si uvědomit, že izraelský politický systém dává prostor poměrně malým vyhraněným subjektům a to vede k tomu, že požadavkům na pokračování osídlování, i když se to týká menšiny voličů, musí přihlížet každá vláda. A taky to dělá.
S velkým populačním růstem se čím dál větší voličskou skupinou stávají pobožní židé, charedim. Hraje to v onom vytváření skutečnosti roli proti Palestincům?
To jsou dvě otázky. Za prvé - charedim nejsou ti, kteří by nejdůrazněji žádali osídlování. Dokonce mezi nimi převažuje takový ambivalentní postoj ke státu Izrael. Ta nejambicióznější skupina je Národně náboženská strana a skupiny kolem ní, hnutí osadníků - nikoliv charedim. Populace a demografie ovšem roli hraje, Palestinci také argumentují zase svým populačním růstem. Je tedy otázka, pro koho hraje čas.
Jeden americký diplomat podle BBC nedávno řekl, že USA budou vážně zvažovat zdržení, pokud by se v Radě bezpečnosti OSN hlasovalo o protiizraelské rezoluci týkající se východního Jeruzaléma. Jsou takové citace vážným signálem?
V otázce Jeruzaléma je velmi silná, řekl bych většinová podpora Izraeli v americkém Kongresu. Ten dokonce před mnoha lety odsouhlasil, že by USA měly uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele a přesunout tam svou ambasádu. Ale každá administrativa už od dob Billa Clintona neustále využívá možnosti platnost toho zákona suspendovat.
Těžko si proto lze představit, že by USA v otázce východního Jeruzaléma Izrael "nepodržely". Pak by administrativa čelila značné bouři v Kongresu. A to je věc, na kterou Izrael sází. Ten signál lze chápat spíš tak, že si americká diplomacie chce vytvořit manévrovací prostor, zvýšit tlak na izraelskou vládu. Je zřejmé, že Obama se pokouší vyvinout větší tlak než třeba Bill Clinton nebo George W. Bush.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu před portrétem zakladatele sionismu Theodora Herzla
Což vztahy USA a Izraele vyostřuje, protože třeba izraelský velvyslanec ve Washingtonu Michael Oren je označil za nejnapjatější vztahy od roku 1975. Nicméně USA jsou strategickým partnerem Izraele. Může se to změnit?
V brzké době to je naprosto nerealistické. Na druhé straně Izrael od svého vzniku volil strategická partnerství velmi pragmaticky, USA nejsou strategickým spojencem Izraele od jeho vzniku. Třeba v té první fázi, až do Šestidenní války, to byla Francie.
Do jaké míry USA Izrael na Blízkém východě potřebují?
Politika USA na Blízkém východě se opírá o více zemí. Izrael není jediný, ale má výsadní postavení, je to jediná zdejší fungující demokracie. Přitom ale je pro USA i závazkem a v poslední době se objevují hlasy, které se ptají, jestli není ten závazek příliš velký. Otevřeně se hovoří o tom, že ve vztazích s Íránem je Izrael vlastně přítěží.
Ten základní spor se ale vede o to, jestli je izraelsko-palestinský konflikt klíčem k celému uspořádání na Blízkém východě, nebo jestli je to jen jeho součást. Osobně myslím, že i kdyby došlo k jeho vyřešení, tak by to nevyřešilo konflikty, které v té oblasti jsou. Izraelsko-palestinský konflikt je využívaný jako ideologické propagandistické ohnisko pro všechny protiamerické síly, ať se jedná o Hizballáh, nebo teroristy z Al-Kajdy.
Je to takový evergreen světové politiky: američtí prezidenti se zasazují o mír na Blízkém východě. Medializuje se to - třeba annapoliský summit za George W. Bushe, ale nic se nevyřeší. Podobně se jeví i současná mise amerického vyslance Mitchella...
Přímá angažovanost amerických prezidentů se železnou pravidelností vrcholí před koncem volebního období, kdy už nemají tak silnou vyjednávací pozici. To se týkalo Camp Davidu i Annapolisu.
Je to klíč k tomu, proč tyto akce nevedly nakonec k cíli, ale není to jediný důvod. Ten další je ve vnitřní dynamice konfliktu, ve vývoji na palestinské straně. Když je nejasné rozložení sil mezi Fatahem a Hamasem a na jedné straně jednání není partner, tak je těžké dosáhnout dohody. Pokud Hamas zůstane tak silný, jak teď v Gaze je, tak není nějaký výsledek bez jeho účasti moc pravděpodobný.
Momentka z oslav vyhlášení nezávislosti Izraele
I kdyby ke smíru došlo, byl by palestinský stát být životaschopný? Izrael si nárokuje kontrolu nad jeho vzdušným prostorem, hranice s Jordánskem a tím i jakési "obklíčení" Západního břehu...
Životaschopnost ve smyslu sociálně-ekonomickém záleží na režimu na hranicích. Palestinský stát bude enklávou tak či onak, ostatně podobně i Izrael je enklávou... Záleží na tom, jak budou fungovat hraniční přechody, jestli tam bude ekonomický provoz nebo blokády a podobně.
Z požadavku na kontrolu hranic na Jordánu a vzdušného prostoru nad palestinským státem podle mě za dané geopolitické situace Izrael nesleví. Pokud by měl vztahy se všemi sousedy na úrovni vztahů s Jordánskem a Egyptem, tak by tenhle požadavek tak důležitý nebyl. Ale minimálně po nějakou dobu je nutné počítat s tím, že se žádná izraelská vláda těchto požadavků nevzdá.
Je paradoxem, že se okupovaným územím nejlépe ekonomicky dařilo za plné okupace, než se začala delimitovat a vytvářet dělba pravomocí. Uzávěry teď ta území ekonomicky ničí daleko víc. Znemožňují pohyb pracovních sil, a to je věc, která je pro životaschopnost Palestiny klíčová.
Zůstalo dvoustátní řešení jako jediné, k němuž se vyjednavači upírají? Nebo je ještě - byť jen teoretická - možnost přičlenit Západní břeh k Jordánsku a Gazu k Egyptu?
To bylo zbožné přání, Jordánsko ani Egypt o tom neuvažují. Pro obě strany by to znamenalo velký demografický závazek. Na druhou stranu - ta mantra dvoustátního řešení se tak moc opakuje proto, že není úplně samozřejmá. Z bezpečnostních důvodů, obav o udržitelnost, obav z toho, že se Palestina může stát útočištěm teroristů či základnou pro ohrožení Izraele.
To jsou důvody, proč se o schůdnosti toho řešení pochybuje. Jenže žádné dobré řešení neexistuje.
JIŘÍ SCHNEIDERJiří Schneider je programovým ředitelem Pražského institutu bezpečnostních studií (PSSI). Před rokem 1989 pracoval v lesnictví, v letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění, v letech 1995 až 1998 pak českým velvyslancem v Izraeli. Přednáší občasně na Karlově univerzitě, Newyorské univerzitě v Praze a také na PSSI. |
