Tady je taková jedna nepříliš těžká hádanka. Jak se říká setkání vrcholných politických představitelů okázale pořádanému s cílem vytvořit dojem, že chtějí něčeho dosáhnout, nicméně nakonec zpravidla zůstane jen u slov? Ono to v encyklopediích není takto ironicky podáno, ale jistě vám to nedá velkou práci uhodnout. Summit.
Ale tady je hádanka další, těžší, a také ne zrovna podle Ottova slovníku naučného. Proč se Barack Obama s takovou posedlostí zaměřil na jadernou bezpečnost, když se zatím ani za mák nezdá, že by kterýkoliv z jeho kroků nějak naháněl hrůzu těm, co tuto planetu v atomovém smyslu nejvíce ohrožují, tedy Íráncům a Severokorejcům?
Odpovědi jsou možné dvě. Buď patříte k lidem, kteří věří v dobrou povahu lidských bytostí. Pak asi nemáte zábrany americkému prezidentovi tleskat, protože jistě soudíte, že dobrým příkladem se mohou dělat divy. Copak nebylo zapotřebí, aby někdo s odbouráváním jaderných arzenálů začal jako první? Ostatní se přidají, až to uvidí. Každý včetně teheránských ajatolláhů nebo pchjongjangských stalinistů musí přece shledat, že sedět na jaderných arzenálech není v ničím zájmu.
Washingtonský summit konaný pod Obamovou záštitou vyzněl přesně v tomto naivním duchu. Proč prostě pořád nahánět někomu hrůzu? Jistěže jsme museli při debatě o potížistech probrat i možnost sankcí, ale vždyť to třeba půjde po dobrém. Vy, Íránci, byste vlastně udělali nejlépe, kdybyste se přidali. Podívejte se jen, jak umějí na takovém summitu jít příkladem Kanaďané, Argentinci, Ukrajinci,Mexičané, Chilané.
Anebo patříte k lidem, kteří si při tom všem ťukají na čelo. Lidské bytosti se dobrou povahou nevyznačují, a kdo tomuto bludu uvěří, kope si hrob. Bylo by zbytečné v tomto si hrát na nějakého nestranného pozorovatele. Autor těchto řádek patří sem, do druhého tábora. A má pro to pádné důvody.
Vzpomeňme třeba na irácké raketové útoky na Izrael při první válce v Perském zálivu v roce 1991. Proč Saddám Husajn tehdy na střely nenechal namontovat hlavice s chemickými nebo biologickými zbraněmi, i když je prokazatelně tehdy měl? Protože, jak v těchto dnech připomněl americký týdeník The Weekly Standard, se bál americké jaderné odvety. Z USA tehdy zaznívaly výhrůžné řeči vrcholných politiků o tom, že celý Irák lehne radioaktivním popelem, pokud by na Izrael dopadlo něco jiného než konvenční hlavice. A Saddám Husajn si vskutku nechal zajít chuť.
Celkový dojem špatný
Obama tak má vlastně s tím summitem smůlu. Sama o sobě byla jeho globálně pojatá státnická konference o zabezpečení jaderného materiálu před teroristy bohulibou věcí. I když vše dopadlo přesně v duchu úvodem načrtnuté ironické definice, bylo by za jiných okolností nespravedlivé nad tím hned lámat hůl.
Je tu malá, ale o to úděsnější šance, že se jaderné zbraně dostanou do rukou uctívačům smrti, kteří nebudou váhat ani vteřinu je použít. Mluvit o tom prostě má smysl, i když ta debata hned nepovede k hmatatelnému výsledku. Přesně řečeno, i když povede pouze k vstřícným krokům ze strany takových států, které stejně nikoho neohrožují, například Kanady.
Jenže v kontextu celého Obamova protijaderného tažení vyznívá washingtonský summit jen jako další jeho spanilá jízda tímto světem. Minulý týden, ještě než uzavřel odzbrojovací dohodu s Rusy, předělal pravidla pro použití amerických jaderných bomb. Jejich nasazení už třeba podle nových regulí nemůže uvést do chodu chemický či biologický útok.
Což znamená, že v případě zmíněného iráckého útoku na Izrael jako v roce 1991 by už například nešlo Bagdádu hrozit atomovým úderem. Měl by Saddám za takových okolností nějaké zábrany nasadit na svoje rakety hlavice se smrtícím chemickým svinstvem? Pokud, tak asi o hodně menší.
Mix arogance a naivity doplněný nekompetencí
Prezident, který takto přistupuje k nejzazším odstrašujícím zárukám bezpečnosti našeho světa, si sám zadělává na to, že ho nikdo nebude brát moc vážně. Rozebírá jen sám sebe, tedy arzenály západního světa, jako by hlavní problém spočíval jen v nich.
Rýsuje si jen svoje rádoby historické vize, aniž by se zajímal o minulost. Místo aby si opravdu se vší vervou posvítil na ty, jejichž atomových ambicí se musíme právem obávat. A jestli tento dojem nakonec něčím podtrhl, pak tím, že dal na tiskové konferenci po skončení summitu příležitost klást otázky jen americkým novinářům.
Stovky zahraničních žurnalistů z různých končin, kteří přijeli, aby o jeho státnické akci napsali, mu nestály za námahu, i když mnozí chtěli otázku položit a mávali vytrvale rukou. Takže hádanka na závěr: co vznikne, když v politice smícháte naivitu s arogancí? Správných odpovědí možná může být vícero, ale vždy tam bude figurovat – nekompetence.
