Církev je zvyklá fungovat nějakou dobu dokonce i bez biskupů. Světová církev dokázala žít v dobách, kdy ani nebyl zvolen žádný papež, stejně jako v dobách, kdy byli na přelomu 14. a 15. století za takzvaného velkého schizmatu papežové dokonce tři.
Pražský stolec byl dlouho neobsazen po husitských válkách, v novodobé historii pak kvůli komunistům. Ti internovali v roce 1949 arcibiskupa Josefa Berana, a když byl v roce 1965 jmenován kardinálem, musel opustit Československo a už se nevrátil.
Církevní právo popisuje poměrně přesně, jak má církevní instituce fungovat, a proto je možné vydržet v běžném provozu dost dlouho. Církev není instituce připomínající moderní podnik.
Musí řešit běžné organizační záležitosti, ale nežije z toho, že každý rok musí vystavit na nějakém veletrhu nový model karoserie. Žije dost z toho, že má model jen jeden a nebude ho měnit, když se tak osvědčil.
Japonští křesťané vydrželi za pronásledování dvě století dokonce bez jakýchkoli duchovních, protože všichni kněží byli popraveni nebo vyhnáni. Tedy to tak nějak zvládli laici řídit sami.
Výsledkem byla sice nakonec trochu svérázná podoba náboženství, ale přežít se to dalo.
Pokud jde o českou církev, je sice pražský arcibiskup nositelem titulu český primas, ale to je titul pouze čestný. Vlastní koordinace církevního života se odehrává na úrovni biskupské konference, kterou vede olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Navíc pražský stolec je stále obsazen. Jeho předchůdce František Tomášek opustil funkci, když mu bylo 92 let.
Jisté však je, že církev nějakého lídra potřebuje. Běžného člověka napadne, proč vzdor tomu všemu je tak těžké vybrat Vlkova nástupce, když je podle církevního práva mnoho let předem dané, že musí nabídnout svou rezignaci po dovršení 75 let.
Vlk již "přesluhuje" více než dva a půl roku, času tedy bylo dost.
Není vyloučeno, že za opožděným jmenováním může být i váhání, kdo je vhodným kandidátem. Do jmenování zasahuje řada lidí, i když formálně je provádí papež. Ten však nemůže postupovat jinak než na základě podkladů, které dostane od nuncia v dané zemi. Na zemi je několik tisíc biskupů, a tak je nových jmenování mnoho.
Pražské arcibiskupství je také místem, které je tradičně spojeno s titulem kardinála. Není to nutné, kardinálem by mohl být teoreticky jmenován třeba i kněz z nějaké zapadlé vesnice, ale je to tradice.
Papež vlastně rozhodnutím o tom, kdo bude novým pánem v arcibiskupském paláci na Hradčanech, nepřímo určuje i to, kdo bude jednou volitelem jeho nástupce.
Vlkův následovník zdědí některé zásadní problémy: působení v jedné z nejateističtějších zemí Evropy, nevyřešený vztah církve a státu, který je v podstatě stále řízen komunistickým zákonem z 50. let, potíže s restitucemi církevního majetku, spor o vlastnictví svatovítské katedrály.
Pražský arcibiskup je také jaksi neoficiálně pokládán za jakéhosi mluvčího českých katolíků. Je to přirozené, protože pokud chtějí celostátní média, jejichž novináři sedí v Praze, něco o církvi vědět, automaticky zamíří na Hradčany.
Arcibiskup má být po ruce a v rámci možností pružný. Pokud by jím byl nějaký pouze zbožný a dobromyslný duchovní bez mediální obratnosti, nemuselo by to pro image církve dopadnout dobře.
Poslední možností je, že si vedení světové církve není jisté. Ve změti všelijakých lobbistických zájmů, ovlivněných známostí toho či onoho preláta z té či oné vatikánské kongregace s jiným prelátem a tak dále, se málokdo vyzná.
Celé soukolí může poněkud zadrhávat. Jisté je jen to, že ať bude novým arcibiskupem kdokoli, podědí po svém předchůdci stejné české ateistické ovečky.
