Nepřístupně působící monstrózní stavba pod Prahou není tak nedobytná, jak se zdá. Střídají se tu nejrůznější kontroloři, revizoři, supervizoři, kteří mohou stavbu prověřit ve kteroukoli dobu. "Mohou tam jít, kdy chtějí, na dvacet metrů nevíte, koho tam máte," říká náš průvodce, mluvčí Metrostavu František Polák.
Letenským nedávno zkomplikovali stavitelé Blanky život traverzami v bytech a dřevěnými podpěrami domů. Podle Poláka přitom není třeba mít strach.
"Mrázovku jsme dělali 8 metrů pod sklepy v horším geologickém podkladu, tady jsme 20 až 40 metrů pod domy. Navíc už před námi vyzkoušela tvrdost podloží Vltava. Když narazila na Letenskou pláň, musela uhnout do Holešovic," poznamenal mluvčí s tím, že když podložím nehnula 300 milionů let Vltava, nepohnou jím ani stavbaři. - čtěte Tunel Blanka: jedni podávají trestní oznámení, druzí žijí mezi traverzami
Nedůvěra Letenských ale trvá. "Občané nevěří ani investorovi, ani osobní kontrole, tak si zavolali svou kontrolu - občanského supervizora, kterého také platí hlavní město," vysvětlil Polák, kolik lidí má přístup na rozsáhlou stavbu.
Jediný, kdo má v konkrétní chvíli přehled o tom, kolik je v tunelu lidí a kde se nacházejí, je lampář. Člověk v červené stavební budce, který vydá každé návštěvě, jež chce jít do podzemní stavby, zablácenou lampičku s kilovým adaptérem a koženým páskem a látkové pouzdro s dýchacím přístrojem pro všechny případy.
"Sněhuláci" v tunelu
Oblečeni do bílých ochranných obleků "sněhuláků", gumáků, reflexních vest a vybaveni červenými helmami, svítilnami i dýchacími přístroji, vyrážíme do podzemí. Mezi tubusy, kterými by během dvou let měla projíždět první auta, je umístěna socha svaté Barbory, ochránkyně horníků.
Míjíme venkovní hloubené tunely a noříme se do jednoho z tubusů, míjejí nás žluté dampry (obří nákladní auta), které jsou plně naložené vytěženou horninou. Jsou tu i traktory a malé náklaďáky.
Z kruhového tubusu uvidí v budoucnu řidič jen část, další zůstává skrytá pod zemí, pod jakýmsi "mostem". Pod silnicí v tunelu vede chodba, ta skrývá havarijní větrání, druhým kanálem vede servisní vedení. V případě požáru se právě sem, pod zem, čerpá pod tlakem kouř, větrání v tunelu se musí vypnout, aby vzduch ještě víc nepřiživoval vzniklý oheň.
Dalším bezpečnostním opatřením jsou tak zvané SOS světničky, kam se vejde až deset lidí. Navíc si odtud mohou zavolat pomoc. Tubusy tunelu jsou také každých 200 metrů propojené průjezdem. Každý druhý je tak široký, že jím může projet auto hasičů.
Blanku hloubíme po rakousku, podle Říhy
Dlouhý tunel je stále pod kontrolou geodetů, měří se, jestli má správný profil. "Po odstřelení skály se stěna pokryje ocelovou sítí a klenba se vystříká dvaceti až třiceticentimetrovou vrstvou betonu," popsal Polák.
Tunelem pak jedou za sebou dvě pracovní plošiny. Z jedné z nich dělníci montují do útrob tunelu izolaci z PVC a textilu, z druhé výztuže a pomocné bednění. Pak už se vnitřek tunelu vylije hladkým betonem. Konečnou úpravou bude obklad.
Mezi odstřelem horniny a následnými pracemi nesmí být velký časový rozestup, skála se nesmí nechat "pracovat". "Při stavbě Blanky používáme novou rakouskou tunelovací metodu," řekl mluvčí Metrostavu.
"Vymyslel ji Rakušan František Říha, Čech jako poleno," směje se Polák. Dodává, že tvůrce metody, přestože působil v Rakousku, si jméno psal tvrdošíjně s háčkem nad "R". "Je to poctivé řemeslo, metoda je výborná pro měnící se geologické podmínky," shrnul mluvčí.
Na čelbě tunelu (místo, kde se má pokračovat v dalšími hloubení) pracuje osm lidí. "Na celé Blance dělá plus minus tisíc lidí a bude se to zvětšovat s tím, jak se budou dělat dokončovací práce," upozornil Polák. Na čelbě musejí být největší odborníci, kteří ale také umějí vzít do ruky "vercajk".
Pětadvacetimiliardová stavba by měla být dokončena v prosinci roku 2012. František Polák věří, že termín stihnou. "Jsme teď tam, kde chceme být," uzavřel.
