V roce 1961 byl Josef Veselý spolu s dalšími studenty teologie odsouzen ve vykonstruovaném procesu na třináct let vězení. "V roce 1960 se rozhodl tehdejší prezident Novotný, že konečně a definitivně v zemi nainstaluje socialismus a rozhodl se proto zlikvidovat všechny, kdo s ním nesouhlasili," vzpomíná Veselý.
Ve valdické věznici byl později také tajně vysvěcen na kněze. "Možná mi to nebudete věřit, ale já prožil jedny z nejkrásnějších Vánoc v kriminále ve Valdicích. Na cimře nás bylo šestnáct, když se zabouchly dveře, sedli jsme si na zem, každý dal před sebe vše, co měl, takže tam bylo šestnáct hromádek pro všechny, nikdo si nic neschoval," vzpomíná.
Když byl v roce 1965 z vězení na amnestii propuštěn, pracoval jako dělník, pak si dokončil teologická studia a poté působil jako kněz na Ostravsku a Opavsku. V roce 1987 se stal farářem ve farnosti Panny Marie v Opavě a zde pak působil jako děkan. Pomáhal zejména nemocným, dětem a rodinám.
Od roku 2005 je letos osmdesátiletý monsignore Josef Veselý na odpočinku, ale stále publikuje své úvahy, eseje a také básně.
Proč vás v roce 1961 zavřeli?
Studoval jsem teologii a v roce 1950 komunisti teologické fakulty zavřeli. Cítili jsme ale kněžské poslání a scházeli jsme se, opisovali a rozšiřovali různé texty. To byl i důvod zatčení. V roce 1960 se rozhodl prezident Novotný, že nainstaluje socialismus a rozhodl se zlikvidovat všechny, kdo s ním nesouhlasili. Byli jsme odsouzeni za vlastizradu, já dostal třináct let vězení. Ale pustili mě na amnestii v září 1965. Někteří kolegové byli ale propuštěni až v roce 1968.
Cítili jste tehdy uvolnění poměrů?
Ano, jakoby se cosi na chvíli otevřelo, měl jsem naději, že budu moci studia dokončit a stát se knězem. To se také stalo.
Je dnes církev, i s přihlédnutím k dvaceti svobodným rokům, pro lidi opravdovou autoritou?
Mysleli jsme, že to všechno půjde samospádem. Bylo nadšení, ale jakmile začala mít církev požadavky na vrácení majetků, přišla protiakce a také nadšení lidí opadalo. Touha po svobodě byla veliká, ale mnoho lidí má špatnou představu o svobodě. Touží po ní, ale jsou vnitřně nesvobodní - řekl bych, že až polovina lidí je vnitřně nesvobodných.
Jak to myslíte?
Jsou závislí na penězích nebo na drogách, na televizi, internetu, automatech... Druhou věcí pak je, že tady nebyly osobnosti například na politické scéně, které by dokázaly sjednotit věřící, vést je. Možná takovou osobností byl pan Lux, předseda lidovců, ale pak už nikdo.
Jsme prý jako Češi národem ateistů. Není chybou církve, že nedokáže být pro lidi přitažlivější?
Pokud jde o základní věci, jako je pravda a morální hodnoty, tam církev nic měnit nemůže. Svět se ale mění a záleží, jaký má kněz přístup k lidem, jak s nimi dokáže mluvit. Jde o reakci církve v konkrétních situacích, musíme odhadnout, jak se zachovat. Nechci církev omlouvat, jistě mohla spousty věcí udělat lépe. Ale zpětně to chápu, mnohdy biskupové nevěděli, co dřív.
Zítra je Štědrý večer, nepřipadá vám, že svátky prožíváme stále více hekticky?
To mě moc zlobí. Advent je krásné údobí, bohatství určitých myšlenek. Za komunistů si dělali někteří lidé legraci z těch, kdož chodili do kostela - nepochopili podstatu víry. Dnes jsou tu obří supermarkety nacpané zbožím, které opět lidi odvádějí od toho podstatného. Pak se lidi utrmácení z nákupů sejdou u plných stolů, dají si dary, ale ta podstata jim uniká. To přece nejsou Vánoce.
Co má dělat člověk, který se celý rok nezastaví. Třeba to chce změnit, ale neví jak.
Vánoce nejsou v množství - my jako děti neměli moc dárků, ale cítili jsme lásku rodičů. Dnes se polovina manželství rozpadá, mnohde už není domov jak má být. Já prožil jedny z nejkrásnějších Vánoc v kriminále. Na cimře nás bylo šestnáct, když se zabouchly dveře, sedli jsme si na zem, každý dal před sebe vše, co měl. Pak jsme si povídali, recitovali. Člověk v tu chvíli cítil naprostou chudobu a bezmocnost, připadali jsme si jako v té maštali betlémské. Ale uvnitř jsme měli radost a pokoj, byli jsme plní naděje, že se vše obrátí, že vyprosíme světu požehnání a pravou lásku.
