Najednou jsem začal být totálně dezorientovaný, jako bych měl už let a tři časová pásma za sebou. Připadal jsem si jako výletníci do pravěku v té známé povídce, kdy jeden šlápl při toulkách mezi dinosaury na motýla, a když se pak vrátili do svého světa, byl už jiný.
Cítil jsem se, jak byste se cítili vy, kdybyste usínali za Klause a ráno se dočetli, že na Hradě sedí Kinský.
V Kolumbii jsem sice ručníkem zamázl pár komárů, ale na motýly jsem si dával opravdu pozor. A tak jsem přestal hledat chybu v sobě a začal jsem přemýšlet, proč občanům Evropské unie budou formálně vládnout dva lidé, o nichž nikdy neslyšeli. A co to vlastně o Unii vypovídá. Výsledek mě moc nepotěšil.
Takhle to vypadá, když se Unie snaží, aby byli všichni spokojeni. Hlavně ti velcí hráči, Německo a Francie. Ne že by nebyli dobří kandidáti s velkým jménem, vůdcovskými schopnostmi, kouzlem a autoritou: Tony Blair, jakkoliv vypadá provařený, Švéd Carl Bildt nebo lotyšská Železná lady Vaira Vike-Freibergová.
Místo toho máme prezidentem člověka, který, když ho před časem belgický král prosil, aby se ujal premiérství, podle své manželky dělal vše, co mohl, aby z toho vyklouzl.
Problém je v tom, že Evropa nemůže mít to nejlepší. Musí se totiž dohodnout. Prezident není výsledek kampaně a volby, tedy jakéhosi darwinovského výběru, ale nejnižším společným jmenovatelem.
A takhle to bude pořád. Kompromisy, úklony, slevování: velké země budou chtít, aby jim Unie moc nezkřížila cestu, a tak se jim vždy bude líbit tichý, neznámý prezident z malé země, protože se nebude mít o koho opřít. Eurokraté to hezky vyvažují: prezident bude muž, ministryně žena, jeden zprava, druhý zleva (či naopak) a tak dál.
Unie je dost lidnatá, takže se vždycky někdo najde, aby se hodil do škatulky: nakonec z toho třeba vyjde ministryně zahraničí Catherine Ashtonová, která nemá žádné zkušenosti a nikdy ve volbách nevyhrála žádný úřad. V britských novinách jsem se dočetl, že jejím jediným úspěchem je zisk titulu "Politik roku 2006", který dostala od hnutí za práva homosexuálů.
Tito dva lidé mají reprezentovat Evropu v době, kdy by ráda hrála skoro stejně velké housle jako Amerika a Čína. Nejde však přímo o ně: jde o to, jaká vlastně Unie je. Zrovna tahle volba je jasná potěmkiáda. Staví se honosná struktura, za níž nic není.
Nic proti Unii, opravdu nejsem europesimista. Ale otázku snad mít můžu: K čemu jsou takovéhle kroky, když se kdekdo snaží, aby byly k ničemu?
