Současný první náměstek ministra vnitra Jiří Komorous, v roce 1989 starší referent takzvané zálohy náčelníka správy, má v odtajněných materiálech osobní kartu a fotografii. Komorous se totiž připravoval na vysazení do zahraničí, kde měl pro StB pracovat.
Druhý muž na vnitru tuto životní etapu nezapírá, ale označuje ji za "hříchy mládí", které si už službou u policie odpracoval. "Od roku 1988 do 1990 jsem byl posluchačem důstojnického internátního kurzu, kde byli po dobu studia posluchači vedeni v zálohách šéfa rozvědky," řekl Komorous s tím, že jde o známou a veřejnou informaci už dlouhou dobu. Po skončení kurzu se podle svých slov vrátil zpět ke kriminální policii.
Perličkou je dosud neznámá skutečnost, že ve stejném útvaru sloužil ve stejné době Pavol Mihál, policista s problematickou minulostí, který ještě před několika lety šéfoval české pobočce Interpolu. Oba nastoupili ve stejný den, 1. října 1988.
Mihálovu kariéru u Interpolu neukončilo někdejší působení u rozvědky, která ho evidovala pod špatným jménem Pavel, ale to, že ještě před tím pracoval pro StB jako agent Emil. Mihál se k policii dostal díky tomu, že na lustračním osvědčení bylo místo Pavola chybné jméno Pavel.
Mihál je tak typickou ukázkou často kritizované skutečnosti, že spolupracovníci StB jsou nyní často pod větším tlakem než příslušníci StB.
Příslušníci uspěli u policie i v Microsoftu
Jak dokazuje Komorous i Mihál, bývalí estébáci se můžou nejlépe uplatnit právě u policie. Tam se na ně totiž nevztahuje klasický lustrační zákon, který by je v civilu do vysokých pozic nepustil.
U policie totiž platí takzvaný "malý lustrační zákon," který je mírnější a oba policisté jeho podmínky splňují. Tento zákon přesně stanovuje, kdo může zastávat vybrané funkce v resortu vnitra a policie. U policie tak například nesmějí působit bývalí pracovníci StB bojující proti odpůrcům režimu, lidé, kteří u StB zastávali vedoucí funkce, vědomí spolupracovníci StB nebo absolventi zpravodajských škol v bývalém SSSR.
Další známou osobností, u které se potvrdilo, že před rokem 1989 pracovala pro komunistickou špionáž, je současný evropský ředitel gigantu Microsoft Jan Mühlfeit. Ten byl od roku 1988 důstojníkem operativního odboru.
Ve zveřejněném seznamu jsou dokonce lidé z odboru takzvané nelegální rozvědky, považované za "šlechtu" mezi špiony. "Nelegálové" odcházeli do ciziny tajně s falešnou identitou získanou nejčastěji po zemřelých lidech. V cizině pak řadu let budovali od počátku svou kariéru a snažili se dostat na pozice, ze kterých mohli pro StB získávat klíčové informace.
Češi odtajnili rozvědku jako první
Dnešní krok ústavu lze považovat za průlomový, žádná postkomunistická země totiž takový seznam nezveřejnila. Otázkou ale zůstává, jak se na něj dívají současné tajné služby. Je totiž možné, že některá jména by raději ponechaly v tajnosti. Podle ředitele ústavu Pavla Žáčka existuje ještě řada dokumentů a určitě i personálních spisů, které zatím ústav nedostal.
Ústav získal dokumenty v roce 2008 od současné civilní rozvědky - Úřadu pro zahraniční styky a informace. Šlo o 13 500 svazků, které se týkaly různých institucí, firem nebo například velvyslanectví.
Rozvědka ale předala také přes 7 tisíc svazků tajných spolupracovníků, databáze a kartotéky. Na druhou stranu si ponechala asi pět procent dokumentů, které by mohly ohrozit bezpečnost státu a stále podléhají utajení.
Dnešní krok se týká takzvaných kmenových pracovníků komunistické rozvědky, tedy lidí zařazených ve služebním poměru, ne agentů a dalších spolupracovníků. Tito lidé pracovali většinou na velvyslanectvích nebo obchodních zastoupeních a byli "kryti" jinými, navenek nevinnými funkcemi.
O pravé činnosti velké části těchto lidí západní tajné služby věděly, o zbytku se pak dozvěděly po pádu režimu v roce 1989, kdy tito lidé byli většinou ze svých postů staženi. Zveřejnění jmen tak bude možná zajímavé pro historiky nebo novináře. Tajným službám ale zřejmě nic překvapivého nesdělí.
